SUDETY

Marmeláda z Pohoří

6. dubna 2013 v 16:27 | Tlampač / music: Tin Tin - YouTube

Dobrých věcí je tu s námi stále mnoho!

Entuziasmus, fortel a životní nadhled přivedli Blanku Milfaitovou z kancelářské židle až do Sudet. Krása a historie těch raněných míst ji natolik otevřely stavidla fantazie, že jí až závidím.
Blanka je celebrita a to rovnou mezinárodní. Proč? Marmeládu, kterou vařívá po nocích nejenže snídá prezident republiky, ale dnes si ji může dovolit i britský aristokrat. Zvláštní je, že přísloví Vrána k vráně sedá skutečně platí, nebýt totiž zvídavosti dokumentaristky Apoleny Rychlíkové, asi bych se o fenoménu z Pohoří na Šumavě dozvěděl až o hodně později. Dokument Chuť vesnice zde
Takhle už ale vím, kam se bude ubírat trasa mého příštího výletu na Jih :), protože tohle musím vidět na vlastní oči. Pohraniční vesnice, zavražděná snad poněkud zbrklým rozhodnutím politiků po válce, znovu ožívá a já doufám, že podobně ožije celé pohraniční pásmo, že aglomerace se svým hlukem a shonem budou pro mnoho lidí k dobrému životu neatraktivní i za cenu překážek, které přesídlení na venkov přináší.
Protože co už v životě jiného dělat, než ho dobře prožít, nejlépe na nějakém krásném místě na Zemi.

Odkazy:



Poslední Němci v Sudetech

2. dubna 2013 v 14:38 | Tomáš Lindner / Respekt
Tomáš Lindner se už dlouho chystal na popsání jedinečnosti svého rodného Krušnohoří. Pouze zde se totiž v Čechách udržela i po odsunu poměrně celistvá německá menšina, jejíž svět teď ale stále rychleji mizí. Na str. 44-52 najdete reportáž z cesty za poslední generací Němců v Sudetech. Mimo jiné tam Tomáš píše: "Ještě počátkem šedesátých let tady polovina prvňáčků neuměla česky. Rodiče je to nemohli naučit, protože sami češtinu nikdy neovládli. Doma mluvili německy a nějak se vždycky domluvili také v továrnách, na úřadech a u lékařů. V rádiu si ladili bavorský rozhlas a důvěřovali jeho zprávám i předpovědím počasí. Tisíce posluchačů nikdy neslyšely o Daliboru Jandovi a dalších českých zpěvácích, sledovaly hitparády v německé televizi a dokonale znaly šlágry muzikantů se jmény jako Roy Black nebo Heino. Až do počátku devadesátých let tady prodavačky se svými zákaznicemi běžně mluvily německy. A ještě dnes přes ploty občas přeletí pozdravy Grüss Gott."

http://respekt.ihned.cz/c1-59605440-posledni-nemci-v-sudetech

KDE ŽILI A JAK SE TO TAM JMENOVALO?

23. dubna 2012 v 11:51 | Zdroj : Wikipedie
JAK SE JMENOVALA MĚSTA A OBCE PŘED ODSUNEM NĚMECKÝCH OBYVATEL ČESKA?

Duškův Mein kroj - čistě Švejkovská esence

19. dubna 2012 v 18:03 | Tlampač
Proč pořád Němce dráždí Švejkovské esence naší národní povahy? Proč jim vadí, že se ptáme na vážné věci a přitom tyto věci současně zlehčujeme? Protože pro Němce jsou posvátné věci posvátné a dělat si z nich legraci je tabu. Také proto, že ano je pro ně ano a ne je pro ně ne. To bychom se my Češi měli v komunikaci s našimi západními sousedy konečně naučit.
Pro koho je tedy určen roztomilý dokument režiséra Martina Duška nazvaný MEIN KROJ, natočený rukou známého provokujícího dokumentaristy Víta Klusáka?
Je pro nás, pro občany země, která zabíjí svou historii, dál zatvrzele věří v hrdinství a oprávněnost odsunu (vyhnání). Je také pro ty, kteří nejsou tolik přemýšliví jako byl Václav Havel, aby jim došlo, že nám bez německého (a židovského a slovenského) živlu v Česku stále kousek něčeho podstatného chybí.
I když se lidé jako Dušek a Rudiš (autor slavné komiksové trilogie Alois Nebel) se svými díly snaži připomínat historické skutečnosti, zatím je ticho po pěšině...

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10318067925-mein-kroj/211562210300030/

Hier ist Deutschland! aneb recese nepopírá křivdu

16. října 2011 v 20:21 | Sklepáci, Česká soda / YouTube

Podívejte se na parafrázi KRKONOŠSKÉ POHÁDKY v podání Sklepáků z cyklu Česká soda ...

jen je třeba chvilku vydržet, ALLES GUTTE je od 1:20

Pohádka o zlých časech aneb Pohádka o Hitlerovi, teď už se můžeme smát ...

16. října 2011 v 16:50 | Kdosi na Jůtjubu

Pohádka o zlých časech

HERBERT BERGER - HORAL Z RICHTEROVÝCH BUD

25. října 2008 v 10:22 | Převzato z magazínu Veselý výlet ZIMA 2004
Herbert Berger, pravý horal nejen jménem, boudař a první strážce národního parku v Krkonoších.

Většinu života prožil na hřebenech Krkonoš. V chalupě po předcích,
jen kousek pod Výrovkou, letos 20. února Herbert Berger
oslaví v plné síle sedmdesátku. S jeho prostřední dcerou jsem
dlouho seděl v jedné školní lavici. Bylo mi divné, že tátu oslovuje
divným křestním jménem. Teprve časem mi došlo, co znamená
být zapomenutým Němcem v Čechách. Holky Bergerovy uměly
skvěle lyžovat a přesto někdy přišly do školy celé mokré. Prý se
nemohly dostat sněhem dolů z Růžohorek, kde bydlely. Většině
z nás ve třídě to místo nic neříkalo a netušili jsme, jak těžká a krásná
zároveň může být cesta do školy. Později jsem se s Herbertem
spřátelil a mohl velmi stručně zapsat jeho životní příběh.

Bergerové přišli do Krkonoš v šestnáctém století kácet les pro císařské
doly v Kutné Hoře. Na nejstarším seznamu osadníků Velké
a Malé Úpy z roku 1644 jsou zapsáni hned dva, Elias a Zacharias
Berger. V Peci pod Sněžkou se podle nich jmenovala Bergerseite,
dnešní Malá Pláň. Herbert Berger se narodil uprostřed Pece v tehdejším
konzumu, co stával do roku 1980 v místě dnešní galerie Veselý
výlet. Doma jich bylo sedm. Brzy se přestěhovali do Glockenhausu
(chalupy se zvoničkou) dědy Stefana na Velké Pláni. Otec Georg
Berger vystudoval strojní inženýrství a chystal se za prací do Bavorska.
Jeho mladší bratr Franz dostal už v roce 1931 starou letní boudu
na nejvyšším místě Richterových bud. Dům upravil pro trvalé bydlení,
ale nebyl na samotě spokojen. Tak si bratři v roce 1939 chalupy vyměnili.
Ve svých pěti letech se Herbert ocitl 1250 metrů nad mořem,
kde ani tehdy mnoho lidí celoročně nežilo. O drsnosti prostředí vypovídá
příhoda, kdy jen sto metrů pod jejich chalupou vzala lavina dva
berlínské kluky. Dodnes mají na dně Zeleného dolu dubové křížky.

Všechno se změnilo, když druhá světová válka přišla i na Richterovy
boudy. Otec musel narukovat, nejprve jako technik na letiště,
v posledních dnech války do první linie. I doma bylo zle. Nejstarší
bratr padl, maminka zemřela v létě 1945 a všichni sousedé museli
odejít pryč. Děti zůstaly v chalupě sami, nejstarší Editě bylo patnáct,
nejmenší Erich neměl ještě 7 let. Rok nechodily vůbec do školy, žily
na dluh, hlavním kuchařem byl Herbert. Pak se stal zázrak a Georg se
v roce 1948 vrátil z ruského zajetí. Odsun Němců skončil už rok před
tím, tak zůstali na Richterových boudách. Děti se, na rozdíl od otce,
rychle naučily česky, ale stejně nesměly pokračovat ve studiích. Herbert
si měl vybrat jednu ze tří profesí - dřevorubec, horník, pomocník
na stavbě. Jenže to už začínali prázdné chalupy na horách obsazovat
chalupáři a soused na víkend, policista z Trutnova, Bergerům několikrát
pomohl. Také prosadil Herberta do učení na kuchaře. Školu
dokončil v roce 1951, ale byl stále bez občanství. Ještě v roce 1948
s tátou uzavřeli dohodu, že jakmile zaplatí dluhy za živobytí, odejdou
do Německa. Herbert si připadal hrozně osamělý. Jenže Georg se
po čase znovu oženil a zjistil, že z Richterových bud nechce odejít.
Koupil si zpět zkonfiskovanou chalupu a začal hospodařit jako za stara.
Tak se Herbert odsunul do Německa sám. Pěšky došel do Berlína,
v ruské zóně si schoval věci a prošel do anglické. V dobrém hotelu
ukázal český výuční list a stal se jedním z deseti hotelových kuchařů.
Po čase se ve volné chvilce vrátil pro skromný majeteček, ale
lidé, u kterých byl ukrytý, vše udali policii. Herbert utekl, těsně před
cílem ho lapili ruští vojáci, zmlátili a zavřeli na samotku. Za tři měsíce
byl v Československu odsouzen za opuštění republiky a ilegální přechod
hranic. To bylo jen čtyři roky po vyhnání posledních Němců.
Ve svých sedmnácti prožil třináct měsíců nejtěžšího žaláře v Jáchymově.
Fáral hlavně na pověstném dole Prokop. Hned po návratu na
Richterovy boudy si pro něho přišla rudá policie, musel dřít na statku
a denně se hlásit ráno i večer na stanici. Na vojně sloužil u pomocného
pracovního praporu přezdívaného Černí baroni, ale brzy se jako
vyučený dostal do kuchyně. O to více se divil, že zároveň s návratem
do civilu dostal zákaz pracovat jako kuchař. Vrátil se do Pece a v zotavovně
Hradec sehnal místo skladníka. Protože tu nemohli najít vyučeného
kuchaře, brzy byl skladníkem v kuchyni. Politické oteplování
se promítalo i do života obyčejných lidí. Na Richterových boudách to
poznal otec Georg, že směl ubytovat hosty a Herbert se v roce 1960
stal správcem horské boudy Milíře při cestě do Modrého dolu.

Členem horské služby je čtyřicet let, dnes jako vysloužilec se zlatým
odznakem. Už v roce 1964 toužil po dráze profesionálního záchranáře,
ale tehdejší náčelník Horské služby Oťan Štětka mu na rovinu
řekl, že s jeho politickým posudkem to nejde. Dohodl mu schůzku
se zakládajícím ředitelem Krkonošského národního parku Miroslavem
Klapkou. Herbert Berger se stal prvním strážcem národního
parku v Čechách. Revír měl od Černé hory po Rýchory, tedy třetinu
celých českých Krkonoš. S kolegy ze Správy začali vytýčením hranic
parku a přírodních rezervací, osazováním informačních tabulí, likvidací
letitých skládek a přesvědčováním lidí o nutnosti ochrany přírody.
Tehdy byla hromada popela a plechovek před každou boudou,
auta jezdila i v nejvyšších polohách po rozbitých cestách a horské
kytky trhal každý, kdo měl chuť.

Manželka Marie si v roce 1966 pronajala hostinec Růžohorky
a stala se jedním z prvních soukromých provozovatelů. To byla velká
událost a dalších šest let tu prožili nejkrásnější část života. Měli z práce
takovou radost, že hostinec byl otevřený celý rok. Někdy přišel za
celý den jen jeden host, jindy tisíc. Každé zimní ráno si Herbert a dvě
dcery obuli lyže, sjeli lesem na Karlův Vrch a po pěšině do Pece. Táta
vezl saně kanady naložené prádlem a ještě svítil čelní lampou holkám
na cestu. Ty brzy jezdily lépe než on a dělaly si legraci, že kvůli němu
nestihnou školu. Pootevřená vrátka svobody se zase zabouchla a politicky
opět nespolehlivý Herbert Berger si našel místo správce horské
podnikové boudy Prvosenka na Liščí louce. Ochrannou ruku nad
ním držel ředitel. Hned jak zemřel, dostal od kádrováka výpověď, ale
to už byl domluven se Správou tělovýchovných zařízení ČSTV, že se
pokusí zachránit provoz na Luční boudě. S celou rodinou se zakousli
do chodu největší hřebenové a nejhůře přístupné boudy v Krkonoších
a i přes nezájem majitelů dům ožil. Pekly se tu velké rohlíky, běžela
restaurace, bufet i vinárna, ubytování bylo dostupné všem.

Po úmrtí otce Georga v roce 1984 převzal chalupu na Richterových boudách
i s krávou bratr Erich. Odtud po Herbertovi vedl Luční boudu, až se v listopadu
1990 kousek pod Richterovými boudami zabil v terénním autě. Spěchal dolů na
veřejnou schůzi podpořit bráchu v kandidatuře na starostu Pece. Tím se nakonec
Herbert nestal, ale spolu s dcerou a zetěm koupili zničenou Hospodu Na
Peci a někdejší sídlo rychtáře opravili. Na Silvestra 1992 po letech slavnou hospodu
opět otevřeli. Když Herbertovi zemřela žena, vrátil se na hřebeny, aby převzal
vysoko nad Pecí tátovu chalupu. Zase do Horského dvora na Richterových
boudách jezdí hosté, jako kdysi za strýce Franze, táty Georga a bratra Ericha. Při
poslední návštěvě jsem se přítele zeptal, komu Horský dvůr jednou předá. Venku
bylo inverzní počasí, hustá mlha končila snad metr pod chalupou a raním sluncem
ozářená Liščí hora vykukovala z bílého moře mraků. Herbert se na krásnou scenerii
podíval přes ještě kvetoucí muškáty postavené na parapetu malého okýnka
a po dlouhé odmlce vzdychl: "Ještě nevím". Jakoby ho tížila ta 400 let dlouhá historie
rodu Bergerů v Krkonoších.

Převzato z magazínu VESELÝ VÝLET, který vyšel v zimě 2004.


Tento článek jsem převzal ze skvělého turisticko-historického magazínu Veselý výlet, jenž vychází v letní a zimní podobě ve východních Krkonoších.
Chtěl jsem jej dát přečíst i Vám.
S panem Bergerem mě spojuje zejména obdiv k němu samému. Ač jej osobně neznám, jen z doslechu, udivuje mě, co dokážou geny. Předkové pana Herberta Bergera se nesměli bát zimy, nezdarů a tvrdé práce. Krkonoše před třemi sty lety stejně jako dnes, "vyplivly" každého, kdo byl málo chlap a málo houževnatý. Ani Herbert Berger se nebál a už jako dospívající kluk se o své místo na slunci naučil rvát.
Vyvěsil jsem příběh pana Bergera na nástěnku v azylovém domě našeho města, aby si chlapi bezdomovci mohli uvědomit, že nejsou sami, kdo to měl v životě složité.
Život se musí prožít, ne profňukat a pročekat v koutě, ať máme jakoukoli startovní čáru.


Tlampač

Kopie Mnichovské dohody v Česku.

26. července 2008 v 20:50 | Text: Tlampač
Kopie originálu Mnichovské dohody (1938) je nyní k shlédnutí v Senátu České republiky. Bude vystavena nastálo v Kolovratském paláci. Ten byl za první repuibliky sídlem vlády. Pokud se budete pohybovat po Praze v těchto místech, nenechte si ujít pohled na osudovou listinu pro naše dějiny. Zlatá bula Sicilská a Mnichovská dohoda měly pro naše dějiny poměrně velký určující vliv. Zatímco Sicilská bula přinesla větší politickou stabilitu, Mnichov přinesl rezignaci a zoufalství. Doufejme, že doba našich hloupých rezignací je již pryč …
PS: Není na tom nyní Srbsko s Kosovem podobně jako my kdysi s odstoupením Sudet? Srbové také nedostali možnost se ke Kosovskému problému vyjádřit a tak hlučná parta albánských mafiánů dosáhla svého.

Mapka míst, kde před lety žili kromě nás také naši spoluobčané.

15. března 2008 v 22:48 | Tlampač
 
 

Reklama