Říjen 2013


Výlov rybníka Špinka

29. října 2013 v 0:14 | Foto: Tlampač |  ON THE ROAD AGAIN

Ani čudla...

Já a Fiali

27. října 2013 v 21:30 | Nehanka |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU - ANTIKVARIÁT
Já a Fiali

Život je slepá jednosměrka se zákazem zastavení....tak začíná poměrně útlá knížka Ivy Pekárkové. Vyprávění je to chytlavé, překvapující s hlubokou osobní výpovědí.

Hrdinka Viola, studentka psychologie, uzavřená v nesvobodě socialistického Československa, šedi paneláků tehdejších sídlišť, předpisů a zákazů se odmítá stát součástí předkládaného způsobu života a tvoří si svůj svět plný útěků, snů, nadějí a svobody. Cestuje, stopuje, vyráží na cesty s foťákem a touhou poznat. A poznává ...cesty a krajinu Vysočiny, řadu milenců, řidičů, kterým dělá společnost na cestách.

Když její jediný kamarád onemocní sklerosou multiplex, rozhodne se na nedostatkový invalidní vozík pro Patrika, vydělat valuty prostitucí. Sama se tímto mění v jinou Violu, mění se ona, její život i vztah k Patrikovi. Jediným světlým bodem je Švéd Erik, jediná láska, kterou nakonec odmítne...

Asi jen jedna kniha mě citově a pocitově "vzala " víc. Po čas čtení jsem se stala Violou, byly jsme jedno tělo, jedna duše, nic lidského nám není cizí, ve vlastní bolesti působíme bolest těm nejbližším s cílem hluboce ranit, neumíme přeskočit zeď, udělat to zásadní rozhodnutí, naše vlastní strachy nás drží tam kde jsme. Milujeme svá malá neznámíčka, ale obáváme se rozběhnout a skočit do těch velkých.

Život není slepá jednosměrka, jen my nevidíme ta rozcestí a odbočky, život je rozhodnutí!


Hradecké "Nahamba"

21. října 2013 v 22:06 | Foto: Tlampač Univerzál |  KÖNIGGRÄTZ








 

CREEP

20. října 2013 v 1:58 | Radiohead / YouTube. Překlad přidala Mikey a opravila Tygrida |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU

Když jsi tady byla předtím,
nemohl jem se Ti podívat do očí.
Jsi jako anděl,
z tvé kůže je mi do pláče.
Vznášíš se jako pírko,
v krásném světě.
Přeju si, abych byl někým mimořádným,
tak jako i Ty jsi tak zatraceně mimořádná.
Ale já jsem hajzl.
Jsem podivín.
Co tu sakra dělám?
Vždyť sem nepatřím.

Je mi fuk jestli to bolí.
Chci se ovládat.
Chci perfektní tělo.
Chci perfektní duši.
Chci aby sis všimla
když tu nebudu.
Jsi tak zatraceně mimořádná.
Přeju si abych byl vyjímečný.

Ale jsem hajzl.
Jsem podivín.
Co tu sakra dělám?
Vždyť sem nepatřím.

Zase mi uniká.
Uniká pryč.
Běží, běží, běží, běží
Běží

Vše co tě udělá šťastnou
Vše co chceš
Jsi tak zatraceně mimořádná.
Přeju si abych byl vyjímečný.
Ale jsem hajzl.
Jsem podivín.
Co tu sakra dělám?
Vždyť sem nepatřím.
Vždyť sem nepatřím.

Chrášťany u Týna nad Vltavou...

8. října 2013 v 12:30 | http://www.hasici-chrastany.estranky.cz/ |  HASIČÁRNY
Chrášťany u Týna nad Vltavou...
http://www.hasici-chrastany.estranky.cz/


Hasičárny najdete nově i na:


JÁ SE TAM VRÁTÍM

4. října 2013 v 15:34 | František Halas (1939) |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU - ANTIKVARIÁT
 
Až jednou na velikém sněmu ptačím v čase mezi skřivánkem a sovou bude jednohlasně přištěbetáno jaro, já se tam vrátím! Zatím vábím a chytám na vějičky slov pěknost toho všeho tam u nás, ať se chytí co se chytí. Ty můj kraji, ty mé bezpečí, ty má zatvrzelosti, ty má věčnosti. Tvá hlína, mnuta v prstech, voní po zetlelých vlasech dávno pohřbených tkalcovských dědů a báb a je přísadou mé krve. Ty můj kraji! Jsi tam, kde Vysočina nabírá dech a pole skládají slib chudoby. Potulné jaro kličkuje dlouho rozestlanou ornicí, sněhy i dešti a ospalé barvy se vyčkávavě protahují. Země koktá a kucká, ale jednoho dne přece jen vykukující kukačka zjistí, že vše je připraveno, bezpečno, a to už všichni ptáčci se rozlétnou s mírou melodií v zobáčcích a začnou stehovat obžurky hnízd. Roztržky kořenů a rozmilovanost větvoví bude bez konce! Z pučnic vyhlédne paroží a z bodličí první houba, kolínko usínající Zimuly. Pomněnky budou okouzlovat rybky a stydlivě říkat: "My jsme žabí korálky!" Šedivé hrudky zamrskají ocásky a ulétnou. Na pedály strání stoupne ráno, lesy smírně a vznešeně zahučí a pak kdeco i s tím posledním chcípáčkem bude zpívat svítáníčko. Mísečky víček, zneklidněné tíhou světla, rozkmitá pomrkávání dětí do zubatého slunce, z otloukaného proutku vynutí kluci písničku a bosorky šlahouny ostruží a malení připíchnou k zemi jarní bídu sedmikrásky. Ocilky jarniček rozkřesají rosu. "Já jsem Podvečírka!" "Těší mě!" "Dovolte, moje jméno je chlebíček!" "Jsem Třeslice!" Kdepak jen jsou křtitelničky těchto jmen? Jedno pro srdce a druhé pro svět. Slyšeli jste to? Já ano! Tiše! Ještě něco! Klubání kuřátek je slyšet až sem, až sem do té hromady kamení. Tráva pláče, tráva někde u nás pláče za pozdvihování rána. Já se tam vrátím, já se tam vrátím!

Až budou vyhřáty všecky pelíšky vytlačené koleny dětí a hlavami dívek, já se tam vrátím. Síla jasů bude lisovat okvětí a voňavá mlha zacloní oči zářivosti. Tehdy stromy už moudře vyváží koruny pro tolik a tolik hnízd a pro tolik a tolik plodů. Tam k té hrušce v širém poli rozběhne se celý kraj a pověsí si na ni plášť své chudoby. Zdaleka uvidíte, zdaleka už, jak zpupně i rozverně se zmítá ve větru. A to už lípy budou pobzukovat chorál, houstnout bude hadí mléko pryšců a kdejaká hluchavka se nacpe sladkostí pro ty nejmenší cucalky a lízalky, jimž už lezou zvědavě prsty ze střevíců a za jazykem povystrčeným se sbíhají sliny. Divizny vyhrnou zlato země a svízel, to mateřské znamínko našeho kraje, přitiskne se ke všemu, co najde. Ale nejkrásnější je přece jen Slzička. Obrušuje mi srdce do samé něhy. Hřivnatý červenec v hodině hadí rozežhaví květ a pole vyhřeznou dusnem. Země se odkryje, až je jí vidět kamsi… Strčit nos do hoblovaček a ústa do mateřídoušky! Víte, že u nás rozumíme ptačí řeči? Musíte ale umět poslouchat, abyste můj kraj nepoplašili a aby vás nevyhodil. To není jen tak! Už čížek bude varovat: Ci-zí, ci-zí! a pěnkava zanadává: Rr-ošťák, rr-ošťák! Tajemství umět se zalichotit mým polím a lesům vám však nevypovím. Copak si myslíte, že skokani čistí prameny pro každého? Mít dětské srdce, to je to, dětské srdce! Pak uslyšíte! Pod střevličím nebem hlídají stráň zmije, tváří se přitom jako nekonečnost sama. Majko, majko, dej mi masti na bolesti! Já se tam vrátím, já se tam vrátím!

Až má nevěsta blesků zvážní podzimem a žluva protáhne žlutý křik sadem, já se tam vrátím. Otevře se kniha dešťů a zápisy října s iniciálou psího vína budou tiše předčítat nohaté stromy. Copatá vodstva prořidnou, ale sem tam si přichytí kořeny pramínek a uculikají si kalužinku, kam spadne drobek nebe modrého jako rozpuštěné oči dětí. Dolíky zbylé po loktech noci vyplní ohně pasáčků. (Až budou moje ruce vychládat, dejte mi, honem mi dejte třeba i tu nejmenší a na uhel spálenou bramboru odtud, já se zahřeju, já se jistě zahřeju na tu velkou mrazivou cestu!) U barokních oltářů mračen pokleká šeření a kdejaká zvonička jako nezkušený ministrant klinká, kdy se jí zachce. Budu chodit v laskání padajícího listoví a má dávná známost s Noculou a Klekánicí se obnoví. Moje Mrtvé, roztálé v nicotě, svolají paličky bedel. V dušičkových světlech přijdou blíž, zastaví se čas a po celou krátkost sluneční obchůzky nebude on než součtem všech vzlyků a smíchů mého rodu, a i jeho slávou. A aj, kotník luny, té české noci sladké, zabělá se na stříbrném bělidle humen. Archa domova až po okraj bude naplněna vším světem a já vypluji za tichého oddychování stájí a stodol. Kdybych celý svět zvroubil a zbrousil, jenom sem se vrátím, jenom sem.

Až už jen ten starý držgrešle dub bude chrastit svými měďáky, zatímco ostatní listnáči bědně stanou v holém odrání, já se tam vrátím. Sednu si k ohni, z jehož kužele bude černá hodinka soukat teplo a všelijaké povídačky. Pst, pst - zasyčí uhlík a ztratím se sám sobě v kočičím tichu. Doma, doma, doma! To je ono, to je to slovo jako ten nádherný "špalek" kupovaný na poutích, slovo, které hodinu vydrží sládnout pod ponebím. Vzpomenu si na sestru vránu, bratříčka chocholouše, i na ostatní čtyřnožky a hopsáčky, polituji, že nejsou blíž, ba možná i nějaké to kázání bych svedl a ten žvanec taky by se pro nás pro všecky sehnal. Budem se i škádlit:

Umouněný uhelníčku
zamouněný mlynáříčku
říká o vás pěnice
že jste hloupí velice

Nebo spustíme kolovrátek zase jinak. Třeba:

Mandelíku modrou dýku
dáme strace do šatníku
Najdi si ji stehlíčku
nerozbij si hlavičku

Běžet, běžet a vydovádět se s nimi, vyválet se jako štěně ve sněhu poprvé uviděném. Ale svět stárne a strach položen je mezi tamty a mne. Ale až se tam vrátím na vždycky, nepřestanu, dokud se neskamarádím i s tím sýčkem, který mne vyzve: Půjď, půjď! Naposled! Proto se tam vrátím, proto se tam vrátím!

Už aby bylo po tom pekelcování místy, kam nepatřím. Ať svítí světla milovaných chalup, ne jako bóje v dálce, ale betlémsky radostně a vytrvale. Všechny cesty vedou do Kunštátu, do Zboňku a do Rozseče. Hranečníky zarazilo dětství. Toho skřípání kol na cestách křižujících se v mém srdci! Ať si jen země letí do prázdna, ať si jen letí, jen když zbude jistota jednoho místa, místa posledního, místa jen pro hrob. Chci ho mít tam, jen tam u nás. Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím.

 

Půlnoční příhoda

4. října 2013 v 10:30 | Břetislav Pojar, KF Praha, Youtube |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU

Břetislav Pojar, 7. října 1923 - 12. října 2012

Hle, zima je tu, tedy zatím jen její vlídnější předzvěst podzim a s ním přichází také jedno smutné výročí.
Břetislav Pojar uměl vytvářet poetiky plné filmy a oslovuje děti i dospělé stále i když už mezi námi není...