Jak jsme nebyli žádný OHŘEzávátka – část druhá

20. března 2012 v 21:00 | Text a foto: Tlampač |  ON THE ROAD AGAIN
Zoozanu jsme na hranici v Potůčkách ani nikde níž v Poohří nenašli a neviděli. Jedeme na můj návrh dolů k řece Ohři a pak je to i hororový příběh.

Kávička uvařená na Trangii jen trochu zahnala chmurné vyhlídky na deštivý den. Po noční bouři se od západu valily mraky, aby skropily české vnitrozemí počínajícím podzimem. Byl jsem utahanej jako kotě, moc jsem nespal, Ramon spal jak dítě, ten nemá nikdy žádnej problém. Snídaně z vlastních zdrojů chutnala skvěle, alespoň tak, taky panáka jsme si dali, čili nebylo tak hrozně děsivě.
Ten kopec z Horní Blatné dolů do Potůčků, to je zážitek, doslova a doopravdy. Asfalt bez chybky a nebýt drobného deště, byl by to vrchol dne. Zoozana, to byl náš úkol, najít, pozdravit a zkontaktovat. Ramon se na ni moc těšil a mě bylo líto, že zatím nemáme úspěch a Ramon má pecha. Neznali ji ani na poště, ani na obecním úřadě, ani v infocentru. Nenašli jsme ji ani na její posledně známé adrese.
Po turistické značce jsme se tedy vydali po horách dál, nahoru do kopců na Blatenský vrch. Bylo deštivo a mokro. U seníku na cestě nás chytnul liják a tak došlo na vaření polívky a na koštování láhve s obrázkem plachetnice. Fungovalo to na nás skvěle, prostě klasický metódy našich dědů, poliuka a kořalka, tím pádem teplo a síla.
Krušné hory jsou v září děsivě liduprázdné, přesto se nahoře u rozhledny našel otevřený kiosk a tak jsme si v té kose dali pivo. Nikde nikdo, jen mlha, déšť, stánkař a my. Rozhledna má svého génia loci, dobové fotky na zdech, punc sudetské architektury. Pán s paní, co právě přijeli vyhřátým autem, vystoupali nahoru za námi, bohužel paní přepadla závrať, to dobře znám, to je stav příliš otevřené mysli.
Není úplně normální, dívat se z rozhledny do mraků, mlha, lijavec a dohlednost do půl kilometru, takové počínání prostě není normální. Budeme v budoucnu muset na Blateňák ještě jednou, až bude slunečno, abychom si to mohli prohlédnout znovu. Teď jedem, je tu kosa!
Neskutečně příjemná věc byla cesta dolů, z hor do města Ostrova. Nemusíte ani šlápnout! Furt to jede, zas to jede a furt to jede. Na horách se opravdu ochladilo a tak jsme utíkali do kraje.
V Perninku na obecním úřadě Ramon znovu poptává svou sestru Zoozu. Včera mu v Potůčkách štamgast z hospody u hasičárny přísahal, že Zoozanu zná a prý se tutově přestěhovala na Pernink!
"No tak co?"
"Nic, neznají, nebydlí tu," odpovídá smutně Ramon.
"Jasně, to bysme ji mohli hledat po celým Poohří, žejo. Zkusíme to pak ještě níž, ne?"
Jenže Zoozu bohužel neznali ani v Hroznětíně, tak si v konzumu dokupujeme zásoby, já taky sádlo, protože sádlo, to hřeje. Ramon v Hroznětíně Poštu pro Tebe ukončuje, je opravdu smutnej, ale nemůže se přece na ségru ptát po celým Severozápadě.
Z Ostrova jsme se vesničkami podél Ohře sunuli po úpatích Doupovských kopců, bylo by celkem lákavé nahlédnout do vojenského prostoru, jenže tam beztak není žádná hospodská infrastruktura. Potom došlo k naší malé orientační dyslexii, taky bez mapy, to je hned - na co je na kole mapa, že.
Namísto zkratkou podél železnice do Stráže, jak chtěl Ramon, jeli jsme po silnici. Kdybychom alespoň tušili, kam to jedeme. Cestou Ramon nadával na blbý kopce, spíš teda na mě, že jsem vybral tenhle směr a nedal na něj.
Po okresce jsme spolu se soumrakem vystoupali až do vesničky Krásný Les. Hezká obec, jen jsem byl úplně zmatený, na jedné směrové dopravní značce tady píšou kudy na Boží Dar, kde to do háje jsme?! Bývalo by se dalo spát na betonu zastávky busu, vytéká u ní pramen do korýtka, vychladil jsem si v té studené vodě lahváče. Poečeřeli jsme jako velmoži, čerstvý chleba, sádlo, cibule, čaj s rumem, pivko. Jenže Ramon v Krásným Lese na zastávce spát nechtěl, pačemu?

A teď ta haluz! Bereme kola a kráčíme do noci. Čelovky na našich palicích svítí do černočerné horské tmy, ani jeden nevíme, kde vlastně jsme a kam to jdeme. Silnička, která prý vede na Boží Dar, začíná strmě klesat, tma je vážně jako v prdeli, nikde nic, nijaký, ničí, žádný. V dáli bučí krávy, teda jestli to nejsou vlci, Harry Potter, hejkalové, Rusáci nebo nějaký jiný šmejdi, co žerou hradecký cyklisti, na vojáci, na brouci.
Za Krásným Lesem totiž opravdu les je a to píp-urveně, děsivě strašidláckej. I v Ramonu přestala proudit kref a to je co říct, pač běžně má tenhle chlapík pro strach uděláno. Jdem a hovor vázne, ušima vyhodnocujeme okolní zvuk. Radši sedáme na kola, brzdové špalky hvízdají jak blbé do toho ticha, jen nějaký potok tam někde dole teče, kolem je asi sedm stupňů Švéda, a já se bojím, kdy mi někdo sáhne na rameno a urve mi paži a já tady vykrvácím tepenně a žilně. Nekončí to, už to tady nikdy neskončí, to je asi do pekla, tadle blbá silnice. A ty křivý stromy, les hnusnej jak v pohádce Český televize. Ach jo, Ramon má v čelovce slabý baterky a já mám jenom čtvery slipy sebou!
Naštěstí křižovatka. Doleva nahoru to je kamsi na hřebeny a dolů je to k Ohři. Prý je tu kdesi dokonce hrad, no aby ne, jsme už notnou chvíli ve středověku a za chvíli přijede na koni nějakej germánskej rytíř v brnění a píchne mě do zadele kopím.
V Osvinově na nás štěkají šakali, taky tady není kde spát, a já jsem už pěkně ochrápanej, najednou je hluboká a chladná noc. Kdybychom měli mapu, tak bychom bývali byli věděli, že kus odtud stávala šibenice a nad námi v kopcích je samota Peklo, takže ten les je vážně podezřelej.
Další stovky metrů jedeme zprudka dolů, asi do Stráže, pořád a zase a ještě kus. No jet to obráceně, to bych se na to mohl...
Konečně světla domů. Stráž je vážně skvělé místo. Jen státovka, na ní řvoucí motory kamionů, pak koleje, prázdný nádraží a mezi tím teče Ohře. Nikde tam se spát nedalo, hele támhle je cesta do Korunní, zajedem si pro minerálku? Pak Ramonovi vyprávím, jak jsme nedávno s Boganem šli nocí tunu kilometrů a podotýkám, že tenhle náš příběh se tomu nápadně podobá.
Kam teda půjdem chrápat?
Nakonec se vracíme k jakémusi seníku, slamníku nebo co to vlastně je. Minuli jsme jej cestou. Je to zas jak v hororu, lezeme i s kolama kamsi do tmy, někomu na pozemek. Ještě aby nám tady tak někdo dal přes držku v domnění, že tu krademe. Lezu první! do tmavé budovy, Ramon mi podává obě kola a potom bágly, mám divnej pocit, že tu nejsme sami. Ramon leze za mnou, jsme zticha, žádný svícení, hlavně nenápadně. Prohlížíme si to uvnitř, jsou tu flašky a krabice od vína, asi sem lezou puberťáci doučovat se v hulení, kalení a děvčat balení.
Intuitivně pořád tuším cizího člověka, houby, je to blbost, jsem bujnej fantasta. Vybaluju karimatku, spacák, ještěže Ramon veze sebou tu dvoukilovou sekeru, dává si ji k hlavě. Čuráme do slámy. Náhle jde Ramon kamsi dozadu k hromadě slámy a nekompromisně objevuje jakéhosi chlápka (pak že nemám instinkty, já toho chlapa cejtil povrchem pokožky!), ten z hromady neochotně vylézá a snaží se zjistit, kdo a co jsme.
Prohodíme pár slov, taková jako testovačka, kdo jsme kdo. Ramon a já jsme dva turisti a on je z nedaleké vesnice, prý tu jen spí, ožral se ve Stráži v hospodě, nechce se mu přes kopec domů, je to dálka, bydlí někde tam nahoře, odkud jsme my dva právě přijeli, občas tu prý přespí. Chlápek, dědula, je o dost vyděšenější než my.
Věříme mu, jednak jsme právě přicestovali z Texaskýho masakrovýho motorově pilovýho lesa a už jsme za celej den děsně utahaný, druhak máme sekeru. On tu byl ale dřív, takže "o dovolení" bychom měli žádat spíš my jeho. Mně už je všecko fuk a navíc v Ramonu už zase proudí kref a má zas pro strach uděláno, leháme a spíme na tvrdejch prknech v cizí Stodole nad Ohří. Budí mě jen takové tlumené zvuky, mám v polospánku pocit, že to jsou majitelé a zastřelej nás, nebo nám rozbijou ty držky. Skutečnost je mnohem prozaičtější, dědek ječí ze spaní, asi si pořád odžívá to námi zaviněné leknutí.

Pokračování příště

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama