Březen 2012

Kupujte nový NOVÝ PROSTOR!

28. března 2012 v 11:04 | Tlampač, foto: cover NP 394 |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU
U kamelotů streetpaperu Nový Prostor bude od zítra k dostání vydání 394 věnované zdravotnictví.
Najdete v něm také rozhovor s autorem unikátní knihy Kmeny panem Vladimírem 518 - tedy Rickym Brožem, příznivcům hip hopu netřeba jeho jméno připomínat...
Pro toxíky a další zainteresované je v obsahu tohoto čísla článek s názvem O KROK PŘED ZÁKONEM pojednávající
o fenoménu syntidrugs, tedy syntetických drog.


ČASOPIS NOVÝ PROSTOR, VYDÁNÍ ČÍSLO 394.
CENA 40.- Kč
DISTRIBUCI ZAJIŠŤUJÍ KAMELOTI NP VE VŠECH VELKÝCH MĚSTECH ČR.
POLOVINA Z CENY ČASOPISU POMÁHÁ KAMELOTŮM V JEJICH TÍŽIVÉ SOCIÁLNÍ SITUACI.

Eliška má ráda Velikonoce

28. března 2012 v 9:23 | Tlampač, foto: Měšťanský pivovar v Poličce |  PIVO, BIER, BEER, CERVEZA - In Vino Veritas, In Pivo Taky
V současné době je možné v restauracích a hospodách ochutnat speciální tmavý ležák Eliška (zraje prý až 150 dní!) z měšťanského pivovaru v Poličce.
Toto tmavé, plné pivo s bohatou karamelovou pěnou chutná dobře a nyní bylo uvařeno k oslavě Velikonoc.
Koštovali jsme s Boganem v Hradci Králové v hospodě Malý Růžek.
Pivo doporučujeme!


Dávejte pozor, ať vás nesežere divoká suburbanizace

23. března 2012 v 14:02 | Tlampač, foto: Domesi |  OBIWAK und DYZAJN

Všichni bychom chtěli bydlet dobře, vkusně, levně. A mnozí z nás mají pocit, že to i lze, zřejmě pod přívalem reklam a marketingu hypotečních bank a developerů. Pokud se ale budeme na věci dívat realisticky, tak všechny tři zásady není možné dodržet v mamutí a divoké suburbanizaci.

Ne vždy je možné zapojit se do takových stavebních projektů, jakými v době první republiky byla například kolonie Na Babě nad pražskými Dejvicemi. Navíc ne každý z nás je architekt, lékař, právník, hokejista, bankéř, ne všichni máme kapsy plné peněz na takové bydlení. Většina obyvatel Česka přes své předky pochází z venkovských sídel, máme tak v sobě zakořeněnou touhu po útulné chaloupce a zahrádce s jabloní, švestkou a ořešákem (jakkoli mnohé chalupy ve skutečnosti moc útulné nebyly). Proto pro většinu z nás, plebejců, je ideálem "maličký" domek se sedlovou střechou a zahrádkou. Ať tak či tak, jednu hodnotu bychom si měli pěstovat a hlavně uchovat pro budoucnost úplně všichni. Tou hodnotou je naše krajina, její nebývalá krása a po staletí zaběhané principy jejího fungování.
V dobách komunismu bylo celkem nepodstatné, jak vypadají lidská sídla, rozvoj venkova byl podřízen socialistické ideologii, městský urbanismus zmíral pod nedostatkem vůle, odborné erudice a financí. Docházelo k takovým hloupostem, jako bylo zbourání pražského Žižkova, jihlavského Špalíčku apod., vždy pod slibem, že to nové bude lepší, komfortnější, hodnější moderní doby.
S pádem komunismu jsme mnozí doufali, že v architektuře se vše bude ubírat jinou cestou, než stavěním obrsídlišť z panelů a skla. Dofali jsme v sílu ducha a invence a těch pár excesů podnikatelského baroka nás spíše rozesmívalo. Jenže s rostoucím bohatstvím země a jejich obyvatel došlo k tak překotné suburbanizaci, že dnes je zcela na místě se bát, kam až takový neřízený a nekontrolovatelný růst lidských sídel dospěje. Ke vší ohyzdnosti satelitních městeček je nutné připočítat i nedořešenou infrastrukturu a chybějící městský komfort. Bohužel "taxikářský životní" styl (tento název mě napadl podle fenoménu, kdy matky a otcové vozí své děti ze satelitních sídlišť do měst a zpět, sem a tam, jednou do školy, pak ze školy, pak do kroužku, poté na oslavu narozenin do McDonald´s. Každá taková rodina má dvě a více aut a nový dům v satelitu tak v podstatě slouží jen jako luxusní noclehárna) zatím neohrozila ani cena benzínu, ani nejistota ze ztráty zaměstnání v době hosp. krize v případě pořízení hypotéky.
Můžeme jenom doufat, že starostové mnohých obcí a městeček kolem velkých českých měst budou neuplatitelní a nekompromisní vůči urbanistickým zvěrstvům typu Jesenice u Prahy apod. Měla by být zavedena doktrína, kdy do schvalovacího procesu ke stavebnímu povolení přibyde klauzule zavazující investora stavby, lhostejno jestli soukromníka či developera, k participaci na zživotnění takového sídla. Tedy včetně odvodu daní od nových vlastníků nemovitostí v místě nového bydliště, přispívání k chodu obce finančně např. nakupováním v místních obchodech, ale také duševně, to jest podporou všeobecného rozvoje obce (spolky, hasiči, sport) a loajalitou k danému místu.
Taková klauzule by měla být právně závazná a každý, kdo by se s ní nehodlal smířit, nechť zůstane bydlet tam, kde bydlel a žil dosud.

PS Útěkem na venkov a do skvělých domů stejně neunikneme duchovnímu, mravnímu a intelektuálnímu marasmu, jež ovládnul v této době naši zemi, je třeba abychom se měnili my sami.








Jak jsme nebyli žádný OHŘEzávátka – část druhá

20. března 2012 v 21:00 | Text a foto: Tlampač |  ON THE ROAD AGAIN
Zoozanu jsme na hranici v Potůčkách ani nikde níž v Poohří nenašli a neviděli. Jedeme na můj návrh dolů k řece Ohři a pak je to i hororový příběh.

Kávička uvařená na Trangii jen trochu zahnala chmurné vyhlídky na deštivý den. Po noční bouři se od západu valily mraky, aby skropily české vnitrozemí počínajícím podzimem. Byl jsem utahanej jako kotě, moc jsem nespal, Ramon spal jak dítě, ten nemá nikdy žádnej problém. Snídaně z vlastních zdrojů chutnala skvěle, alespoň tak, taky panáka jsme si dali, čili nebylo tak hrozně děsivě.
Ten kopec z Horní Blatné dolů do Potůčků, to je zážitek, doslova a doopravdy. Asfalt bez chybky a nebýt drobného deště, byl by to vrchol dne. Zoozana, to byl náš úkol, najít, pozdravit a zkontaktovat. Ramon se na ni moc těšil a mě bylo líto, že zatím nemáme úspěch a Ramon má pecha. Neznali ji ani na poště, ani na obecním úřadě, ani v infocentru. Nenašli jsme ji ani na její posledně známé adrese.
Po turistické značce jsme se tedy vydali po horách dál, nahoru do kopců na Blatenský vrch. Bylo deštivo a mokro. U seníku na cestě nás chytnul liják a tak došlo na vaření polívky a na koštování láhve s obrázkem plachetnice. Fungovalo to na nás skvěle, prostě klasický metódy našich dědů, poliuka a kořalka, tím pádem teplo a síla.
Krušné hory jsou v září děsivě liduprázdné, přesto se nahoře u rozhledny našel otevřený kiosk a tak jsme si v té kose dali pivo. Nikde nikdo, jen mlha, déšť, stánkař a my. Rozhledna má svého génia loci, dobové fotky na zdech, punc sudetské architektury. Pán s paní, co právě přijeli vyhřátým autem, vystoupali nahoru za námi, bohužel paní přepadla závrať, to dobře znám, to je stav příliš otevřené mysli.
Není úplně normální, dívat se z rozhledny do mraků, mlha, lijavec a dohlednost do půl kilometru, takové počínání prostě není normální. Budeme v budoucnu muset na Blateňák ještě jednou, až bude slunečno, abychom si to mohli prohlédnout znovu. Teď jedem, je tu kosa!
Neskutečně příjemná věc byla cesta dolů, z hor do města Ostrova. Nemusíte ani šlápnout! Furt to jede, zas to jede a furt to jede. Na horách se opravdu ochladilo a tak jsme utíkali do kraje.
V Perninku na obecním úřadě Ramon znovu poptává svou sestru Zoozu. Včera mu v Potůčkách štamgast z hospody u hasičárny přísahal, že Zoozanu zná a prý se tutově přestěhovala na Pernink!
"No tak co?"
"Nic, neznají, nebydlí tu," odpovídá smutně Ramon.
"Jasně, to bysme ji mohli hledat po celým Poohří, žejo. Zkusíme to pak ještě níž, ne?"
Jenže Zoozu bohužel neznali ani v Hroznětíně, tak si v konzumu dokupujeme zásoby, já taky sádlo, protože sádlo, to hřeje. Ramon v Hroznětíně Poštu pro Tebe ukončuje, je opravdu smutnej, ale nemůže se přece na ségru ptát po celým Severozápadě.
Z Ostrova jsme se vesničkami podél Ohře sunuli po úpatích Doupovských kopců, bylo by celkem lákavé nahlédnout do vojenského prostoru, jenže tam beztak není žádná hospodská infrastruktura. Potom došlo k naší malé orientační dyslexii, taky bez mapy, to je hned - na co je na kole mapa, že.
Namísto zkratkou podél železnice do Stráže, jak chtěl Ramon, jeli jsme po silnici. Kdybychom alespoň tušili, kam to jedeme. Cestou Ramon nadával na blbý kopce, spíš teda na mě, že jsem vybral tenhle směr a nedal na něj.
Po okresce jsme spolu se soumrakem vystoupali až do vesničky Krásný Les. Hezká obec, jen jsem byl úplně zmatený, na jedné směrové dopravní značce tady píšou kudy na Boží Dar, kde to do háje jsme?! Bývalo by se dalo spát na betonu zastávky busu, vytéká u ní pramen do korýtka, vychladil jsem si v té studené vodě lahváče. Poečeřeli jsme jako velmoži, čerstvý chleba, sádlo, cibule, čaj s rumem, pivko. Jenže Ramon v Krásným Lese na zastávce spát nechtěl, pačemu?

A teď ta haluz! Bereme kola a kráčíme do noci. Čelovky na našich palicích svítí do černočerné horské tmy, ani jeden nevíme, kde vlastně jsme a kam to jdeme. Silnička, která prý vede na Boží Dar, začíná strmě klesat, tma je vážně jako v prdeli, nikde nic, nijaký, ničí, žádný. V dáli bučí krávy, teda jestli to nejsou vlci, Harry Potter, hejkalové, Rusáci nebo nějaký jiný šmejdi, co žerou hradecký cyklisti, na vojáci, na brouci.
Za Krásným Lesem totiž opravdu les je a to píp-urveně, děsivě strašidláckej. I v Ramonu přestala proudit kref a to je co říct, pač běžně má tenhle chlapík pro strach uděláno. Jdem a hovor vázne, ušima vyhodnocujeme okolní zvuk. Radši sedáme na kola, brzdové špalky hvízdají jak blbé do toho ticha, jen nějaký potok tam někde dole teče, kolem je asi sedm stupňů Švéda, a já se bojím, kdy mi někdo sáhne na rameno a urve mi paži a já tady vykrvácím tepenně a žilně. Nekončí to, už to tady nikdy neskončí, to je asi do pekla, tadle blbá silnice. A ty křivý stromy, les hnusnej jak v pohádce Český televize. Ach jo, Ramon má v čelovce slabý baterky a já mám jenom čtvery slipy sebou!
Naštěstí křižovatka. Doleva nahoru to je kamsi na hřebeny a dolů je to k Ohři. Prý je tu kdesi dokonce hrad, no aby ne, jsme už notnou chvíli ve středověku a za chvíli přijede na koni nějakej germánskej rytíř v brnění a píchne mě do zadele kopím.
V Osvinově na nás štěkají šakali, taky tady není kde spát, a já jsem už pěkně ochrápanej, najednou je hluboká a chladná noc. Kdybychom měli mapu, tak bychom bývali byli věděli, že kus odtud stávala šibenice a nad námi v kopcích je samota Peklo, takže ten les je vážně podezřelej.
Další stovky metrů jedeme zprudka dolů, asi do Stráže, pořád a zase a ještě kus. No jet to obráceně, to bych se na to mohl...
Konečně světla domů. Stráž je vážně skvělé místo. Jen státovka, na ní řvoucí motory kamionů, pak koleje, prázdný nádraží a mezi tím teče Ohře. Nikde tam se spát nedalo, hele támhle je cesta do Korunní, zajedem si pro minerálku? Pak Ramonovi vyprávím, jak jsme nedávno s Boganem šli nocí tunu kilometrů a podotýkám, že tenhle náš příběh se tomu nápadně podobá.
Kam teda půjdem chrápat?
Nakonec se vracíme k jakémusi seníku, slamníku nebo co to vlastně je. Minuli jsme jej cestou. Je to zas jak v hororu, lezeme i s kolama kamsi do tmy, někomu na pozemek. Ještě aby nám tady tak někdo dal přes držku v domnění, že tu krademe. Lezu první! do tmavé budovy, Ramon mi podává obě kola a potom bágly, mám divnej pocit, že tu nejsme sami. Ramon leze za mnou, jsme zticha, žádný svícení, hlavně nenápadně. Prohlížíme si to uvnitř, jsou tu flašky a krabice od vína, asi sem lezou puberťáci doučovat se v hulení, kalení a děvčat balení.
Intuitivně pořád tuším cizího člověka, houby, je to blbost, jsem bujnej fantasta. Vybaluju karimatku, spacák, ještěže Ramon veze sebou tu dvoukilovou sekeru, dává si ji k hlavě. Čuráme do slámy. Náhle jde Ramon kamsi dozadu k hromadě slámy a nekompromisně objevuje jakéhosi chlápka (pak že nemám instinkty, já toho chlapa cejtil povrchem pokožky!), ten z hromady neochotně vylézá a snaží se zjistit, kdo a co jsme.
Prohodíme pár slov, taková jako testovačka, kdo jsme kdo. Ramon a já jsme dva turisti a on je z nedaleké vesnice, prý tu jen spí, ožral se ve Stráži v hospodě, nechce se mu přes kopec domů, je to dálka, bydlí někde tam nahoře, odkud jsme my dva právě přijeli, občas tu prý přespí. Chlápek, dědula, je o dost vyděšenější než my.
Věříme mu, jednak jsme právě přicestovali z Texaskýho masakrovýho motorově pilovýho lesa a už jsme za celej den děsně utahaný, druhak máme sekeru. On tu byl ale dřív, takže "o dovolení" bychom měli žádat spíš my jeho. Mně už je všecko fuk a navíc v Ramonu už zase proudí kref a má zas pro strach uděláno, leháme a spíme na tvrdejch prknech v cizí Stodole nad Ohří. Budí mě jen takové tlumené zvuky, mám v polospánku pocit, že to jsou majitelé a zastřelej nás, nebo nám rozbijou ty držky. Skutečnost je mnohem prozaičtější, dědek ječí ze spaní, asi si pořád odžívá to námi zaviněné leknutí.

Pokračování příště


Z Jonášova pohřbu...

19. března 2012 v 10:19 | Foto: Nějakej ortodoxní Jonášista, foto mám od Petra Macla |  HOSPŮDKY, KRÁMKY a MÍSTA S GÉNIEM LOCI

Z Jonášova pohřbu...


Edit 29/8 2012: Hospůdka Jonáš je po několika měsících útlumu opět otevřená, interiér však doznal určitých změn. Nově je nekuřácká, ale připravuje se i kuřácká částSmějící se.

Pár postřehů z hradecké protivládní demonstrace

19. března 2012 v 9:28 | Mirek T. |  KONTROVERZE
16:45: Sedím v autobuse, který mě veze do středu města. Za malou chvíli zde začne demonstrace za změnu poměrů v naší zemi, kterou pořádá Holešovská výzva. Za mnou sedí dva postarší pánové (zřejmě důchodci) a hlasitě se baví. Z jejich hovoru je patrné, že mají stejný cíl jako já. Jeden z mužů se snaží být vtipný a hlasitě (aby slyšeli i ostatní) sděluje druhému, že manželce před odchodem oznámil, že jde na demonstraci a možná se už nevrátí. Ta mu prý klidným hlasem odpověděla, ať se o ni nebojí, že si najde nějakého šikovného pána, který se o ni postará.

17:00 Tak už jsem na Masarykově náměstí a zvědavě se rozhlížím. Odhadem je tu 900 - 1.200 lidí, což je na Hradec Králové skutečně dobré číslo. V očích lidí je vidět zvědavost a naděje, že právě dnešek může být počátkem větších změn. Demonstrace nemá pevný začátek. Z reproduktorů zní obžaloba Miroslava Kalouska a pak nás ze záznamu zdraví Aňa Geislerová a Aneta Langerová. Když mluví herec Viktor Preiss, je jeho příspěvek náhle ukončen a z beden se ozývá zadrhávající hlas moderátora, který se nám zapomněl představit. Oznamuje, o co se zde jedná a nabádá shromážděné občany, aby se podepsali pod tři petice. Někteří lidé si stěžují, že petice museli podepsat v rychlosti, aniž by měli možnost si je v klidu přečíst. V tu chvíli zní ze záznamu hlas jednoho ze signatářů Holešovské výzvy - pana Jaroslava Popelky. Jeho projev má rozhodně vyšší úroveň, než jakou zatím předvedli místní organizátoři, ale jinak jsou to jen fráze plné zbytečného patosu. Poté zní česká a slovenská hymna. Zvláště starší lidé tuto chvíli berou velmi vážně, sundávají si čepice a stojí v pozoru. Poté se ozývá druhý (rovněž anonymní) hlas, z čehož usuzuji, že moderátoři bodou zřejmě dva.

17:15 Pořád čekám, že akce bude mít nějakého hlavního řečníka (herce, novináře) ale zatím to vypadá, že čekám marně. Moderátoři totiž vyzývají shromážděné lidi, aby přišli k mikrofonu a sami se ujali slova. Po prvním příspěvku je debata dvojící moderátorů znovu přerušena a konečně zazní text všech tří petic. Hlas je však často přerušován pískáním reproduktorů. Pánové moderátoři se zřejmě dopředu nedohodli, jaký bude program, takže zatímco jeden chce předat slovo dalším lidem, druhý zbytečně klábosí ještě dalších pět minut. Zřejmě si užívá svou chvíli slávy. Možná tuší, že je to naposled. Nabývám jistoty, že celá akce byla ze strany organizátorů naprosto podceněna, a proto zde panuje chaos. Nechci ani domyslet, v co by se mohla demonstrace změnit, kdyby se k mikrofonu dostal nějaký fanatik a vyzval přítomné k jiné formě protestu. Lidé na náměstí jsou naštěstí v klidu a projevují tak více rozumu, než mají sami organizátoři. Stále intenzivněji cítím, že tu chybí výraznější osobnost, která by dokázala srozumitelně vyjádřit svůj názor, s kterým by se mohla většina lidí identifikovat.

17:30 K mikrofonu se dostává jakási paní, která se představuje jako finanční poradkyně z Hradce Králové. Její příspěvek se ukazuje být delším, než na co byli mnozí lidé na náměstí připraveni.

17:50 Paní už mluví více jak dvacet minut. Její vystoupení je plné konspiračních teorií, různých polopravd i vyslovených lží, kterým může uvěřit jen dost naivní člověk. Žel, i takoví lidé na náměstí jsou. Některým protestujícím už dochází trpělivost a dávají hlasitým pokřikem najevo, že už mají této dámy dost. Ta se však nehodlá vzdát mikrofonu bez boje a s lidmi se překřikuje. Zhruba čtvrtina protestujících postupně opouští náměstí. Také já znechuceně odcházím. Mám pocit promarněné příležitosti, která se už nemusí opakovat. Pokud lidé zjistí, že akce nemá jednotící osobnost a hned na jejím počátku dochází ke sporům, co kdo vlastně prosazuje, tak už příště nepřijdou. Správně totiž vytuší, že taková akce nemá naději na úspěch. V tom asi vidím největší tragédii dnešního shromáždění. Také mám obavu, že nejednoty využijí současné politické strany, aby poukázaly na neschopnost podobných hnutí určovat vývoj státu a snadno přesvědčí veřejnost, že je dobré, aby správu země raději ponechala v rukou stranických sekretariátů. Odcházím domů a je mi smutno.

P.S.: Česká televize umístila zprávu o demonstracích, které probíhaly v řadě českých a moravských měst, až do poloviny své zpravodajské relace.

Personal Jesus - JOHNY CASH

17. března 2012 v 7:19 | Music and Lyrics: Depeche Mode, performed Johny Cash / YouTube |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU


and this is original version by DEPECHE MODE click!


RESTITUCE NEBO VELKORYSÝ DAR - Čím vlastně budou církevní restituce?

15. března 2012 v 20:48 | Mirek T. |  KONTROVERZE
Hned na začátek bych rád předeslal, že nejsem odpůrcem restitucí. Pokud na to stát má prostředky, měl by se alespoň pokusit některé křivdy z minulosti zmírnit. Pod pojmem RESTITUCE rozumím návrat k původnímu stavu danému k určitému datu. Co se týká tzv. církevních restitucí, tak se v naprosté většině jedná o nároky církve římsko-katolické, ostatní tu jsou zastoupeny spíše minimálně a tzv.reformované církve většinou žádný větší majetek nikdy ani nevlastnily.

Absolutní spravedlnost na tomto světě není a zřejmě ani nikdy nebude. To se týká i majetku církve. Ani ona k němu totiž nepřišla vždy čistým způsobem. Mám na mysli zbohatnutí na úkor chudých lidí, kteří museli odvádět církevní poplatky, vynucený převod pozůstalosti po zemřelém za slib, že ten díky modlitbám církve zůstane v očistci co nejkratší dobu, nebo poplatek za odpuštění hříchů (tzv.odpustky). Velkým příjmem církve se pak stal majetek nekatolické šlechty a některých dalších majitelů půdy po bitvě na Bílé hoře roku 1620, který jim byl odňat za to, že odmítli přijmout násilím vnucovanou víru a raději volili emigraci. Situace se dramaticky změnila po nástupu císaře Josefa II., který nebyl katolické církvi příliš nakloněný. Jeho cílem bylo vybudovat silný, jednotný a moderní stát. V rámci svých reforem tak nejen zrušil nevolnictví a dovolil existenci některých dalších vyznání, ale zasáhl i do katolické církve, kterou oddělil od jejího římského centra, podřídil ji výhradně sobě a její majetek zestátnil. Od té doby katolická církev větší majetek v podstatě nevlastnila, ale byl jí pouze svěřen do veřejné správy. Kněží pak byli státními zaměstnanci. Tento stav nebyl za trvání monarchie nikdy změněn. Proto na něj mohla bez větších problémů navázat i pozemková reforma nově vzniklého Československého státu z roku 1919, která status v některých případech potvrdila, v jiných majetek církvi úplně odňala a předala jej do hospodaření jiným subjektům (lesy, polnosti, rybníky). Kontinuita tohoto právního stavu pak byla po 2.světové válce znovu potvrzena zákonem, který přijalo Národní shromáždění ČSR v roce 1947. To už se blížíme k našemu datu 25.února 1948 - kdy komunisté pseudodemokratickou formou převzali moc ve státě. Často se říká, že to byli právě oni, kdo církvi majetek sebrali. Není to tak úplně pravda. Jak jsme si již řekli, církev v té době již delší čas žádný významnější majetek nevlastnila. Tedy kromě některých sakrálních staveb, far a okolních pozemků. Komunisté tak církev většinou vyhnali z budov, které už pouze spravovala ve veřejném zájmu, což ovšem jednání komunistů v žádném případě neomlouvá.

Po listopadu 1989 se československý stát pokusil o vstřícné gesto a tzv.výčtovým zákonem církvi přenechal několik stovek nemovitostí - především kostely a modlitebny. Úplně bez majetku dnes tedy církev rozhodně není. Její zaměstnanci jsou pak i nadále placeni ze státního rozpočtu. Co se týká majetku zbývajícího, ten církvi podle názorů mnoha odborníků nepatří, a není proto možné mluvit o restituci, když mezním datem zůstává 25.únor 1948. Návrh zákona, který dnes připravuje tato vládní koalice, proto ve skutečnosti není restitucí majetku církví, ale velkorysým státním darem. Pak bychom se ale měli našich politiků ptát, proč je tento dar tak velký (v přepočtu na skutečný počet věřících) a proč mimo vydávaných pozemků a budov zadlužuje tato vláda celý náš stát na dalších 30 let!!

Zatímco celá země -- od kojenců po důchodce - prožívá ekonomickou krizi, která je nutí šetřit, kdy se zdražuje vše, na co se jen podíváte, a lidé přicházejí o práci a prostředky na obživu, římsko-katolické církvi má spadnout do klína majetek astronomické hodnoty, jaký tento stát nikdy nikomu ve své historii nepředal a už ani nepředá.
Dobře, pokud vládní koalice trvá na tom, že církvi předá další majetek, pak ať otevřeně řekne, že se jedná o dar. V takovém případě ovšem o výši daru rozhoduje dárce a obdarovaný nemá právo si jej nárokovat. Takový dar by měl být navíc veřejnosti slušně vysvětlen a ne, jak je tomu dnes, že si vláda něco upeče za zavřenými dveřmi a veřejnost ani netuší, že bude církvi ještě dalších třicet let platit miliardy korun ročně.

OBČANÉ, OZVEME SE???

14. března 2012 v 9:51 | Tlampač
Rádi bychom, aby naši zaměstnanci t.j. lidé ve státní správě a ve výkonné moci sloužili občanům efektivně, bezúhonně a odpovědně. To vše bez kompromisů.
Co chceme přesněji?
Chceme, aby Česko bylo zemí práva, čistoty, spravedlnosti a rozvoje.
Chceme, aby stát fungoval a ne skomíral. Chceme, aby vládl jednotný pohled na systém vzdělávání, zdravotní a sociální péče, na rozvoj infrastruktury, na obranu této země.
Chceme, aby ovoce z práce našich předků nebylo naházeno na kompost pohrdání a neschopnosti. Pokud tedy například naši předkové vybudovali systém požární ochrany do současného a hlavně osvědčeného rozsahu, jakým právem jej někdo umenšuje?!
Pokud vládne v naší zemi nepořádek a jsou překračovány i ty nejjednodušší normy, proč by měly být snižovány stavy policie?!
Jak je možné, že stát není schopen občanům zajistit služby v komfortním rozsahu, pokud jsme stále přesvědčováni, že se tento komfort nabízí, kde je funkční systém Checkpoint?
Stát nefunguje i když si jej platíme, jak je to možné?!
Pokud tušíme, že lidé z okolí politiků vyvádějí peníze z veřejných rozpočtů, pak jako občané vládě nařizujeme: Zastavte takové jednání, dohledejte ty finanční prostředky a potrestejte viníky, nebo my obviníme vás a to se všemi právními důsledky!
Žádáme, aby politik pan Vondra odstoupil, neboť dopustil významnou finanční újmu této zemi a jejím občanům.
Žádáme, aby ministři Drábek a Dobeš odstoupili, nezvládají svou manažerskou pozici a nejsou dostatečnými lídry pro své pozice.
Žádáme odstoupení předsedy vlády Petra Nečase, není schopen vést tuto zemi k jasným cílům ani k pořádku, je to slabý lídr.

Cíle občanského protestu je třeba nejprve definovat, zatím nám chybí jednota, jednotné cíle.
Začněme se sjednocovat a to na základě touhy po změně.
Jakkoli je současná česká veřejnost nejednotná, můžeme alespoň zkusit začít.
Sjednoťme se alespoň v tom základním: Jsme občané Česka a chceme nápravu špatného v politickém systému...

Pojďme být občany.


Zmizí střední třída v propadlišti dějin?

12. března 2012 v 1:40 | Tlampač, video: YouTube a ČT |  KONTROVERZE
Zmizí střední třída v propadlišti dějin a vrátíme se k feudalismu? Jak daleko je do konce? To ví jen Otec. Naštěstí. Takže zbývá pozorovat Fíkovník. Může obyčejnému člověku někdo pomoci v orientaci v současném dění?

Vždy jsem se snažil vidět věci tak jak jsou. Ano, je to často nemožné, jedinec by musel být odborníkem na vše. Jelikož Evropa, a vlastně vůbec celá euroamerická civilizace zažívá nebývalou a hlavně nekončící krizi - nejen ekonomickou, už asi tušíme všichni.
Před-apokalyptickou (Apokalypsa je pro mě jen tolik, co popisuje bible ve Zjevení Janově) krizi jsem očekával na základě proroctví různých božích proroků (Rick Joyner to však opravdu nebyl - zkoumám poctivě vše, co mi kdo předkládá ), jen původně měla začít již v devadesátých letech 20. stol. A vlastně začala, neboť pýchu vždycky předchází pád. A devadesátá léta byla euforická, nadutá, internetově-boomová. Byznysu vlivem pádu bipolárního světového uspořádání padly všechny možné bariéry, kde jsou peníze, tam je nutně také zlo.
Samozřejmě je tu také vliv enormního nárůstu lidské populace. Vždyť v posledních týdnech roku 2011 jsme dosáhli počtu obyvatel Země přes 7 000 000 000! Tak jakápak střední třída, když není dost vody a potravin pro všechny.
Nejsem natolik vzdělán, abych si dokázal vysvětlit veškeré nynější společenské změny, kdo mi s tím však hodně pomáhá (kromě Bible) je sociolog Keller. Ač je řada jeho postojů poměrně levicová (vystupuje i na sjezdech českých komunistů) a mám důvody proč se levičáků bojím, faktem je, že Keller ví a zkouší i vysvětlit, cože se to s naším bohatým euroamerickým světem vlastně děje. Pochopitelně i Keller se může mýlit.
Poslechněte si, co si o současné situaci v Evropě myslí náš přední sociolog:


Že boj nejrůznějších sociálních skupin již začal je zřejmé zde:



OBYČEJNÁ LIDSKÁ PROSBA

11. března 2012 v 20:21 | Foto:Tlampač |  KDO NESKÁČE, NENÍ ČECH

Když jsem se jednou toulal po městech naší drahé vlasti, zaujala mě zoufalá prosba obchodníka...



Petr Kalandra - 62

8. března 2012 v 0:12 | Tlampač, hudba: Marsyas -Youtube, příspěvky: web ČT, iDnes, Instinkt |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU
10. března by kazatel blues a dylanovský odkojenec Petr Kalandra oslavil své 62. narozeniny. Patřil k těm mnoha známým neznámým pilířům české hudby a tak vám jej chci připomenout...

Tahle se mi od něj líbí nejvíc, tedy hned po písni Lodník, protože Lodník je úplně NEJ - Lodník bohužel:( není v Petrově podání na YouTube. Přestože Slunce a déšť není jeho původní písní a složil "pouze" text, měla by tu zaznít:





















Pokud vám uteklo tak jako mě...


Co o něm řekl Jan Spálený:

a co napsal Instinkt:

RAVEN - ta muzika by se měla hrát víc!

4. března 2012 v 7:46 | Tlampač, video Youtube, hudba a text písní Raven |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU
KDYŽ JSEM PŘED LETY NA DOLNOÚJEZDSKÉM BABÍM LÉTĚ VIDĚL SPOLU SE SLAVNÝMI NEŘEŽ VYSTOUPIT RAVENA, BYLA TO SMEČ.
VYNIKAJÍCÍ TEXTY A PERFEKTNĚ ZARANŽOVANÁ HUDBA MĚ NADCHLY, ČEKAL JSEM, ŽE TY PÍSNĚ ČASEM USLYŠÍM V RÁDIÍCH, ČI ALESPOŇ V POŘADECH ZAMĚŘENÝCH NA FOLKOVOU MUZIKU.
NIC TAKOVÉHO BOHUŽEL NENASTALO A TO JE ŠKODA.
TŘEBA DUET S IVANOU CHÝLKOVOU (ANO, TOU PANÍ HEREČKOU) JE CELKEM SLUŠNÁ PÍSEŇ I PRO KOMERČNÍ RÁDIA.
NEBO SE MÝLÍM?
V KAŽDÉM PŘÍPADĚ RAVEN DĚLÁ DOBRÉ A NEOTŘELÉ VĚCI A ON SÁM JE PRO MĚ DOSUD MÁLO OBJEVENÝM SKVĚLÝM MUZIKANTEM.
PODOBNĚ JAKO FRANTIŠEK STRALCZYNSKI, O KTERÉM JIŽ NA TU BYLA ŘEČ, BY SI RAVEN ROZHODNĚ ZASLOUŽIL VÍCE NAŠÍ POSLUCHAČSKÉ POZORNOSTI.

Duet s I. Chýlkovou:

Canon EOS 5D Mark III

2. března 2012 v 9:24 | Tlampač |  PRODUCTS
Legenda se převtělila. Canon EOS 5D Mark III.
Cena přístroje je ne zcela lidová, v každém případě ale oprávněná, navíc pod vlivem konkurence se cena postupně sníží.
Znám spokojené uživatele jedničky a dvojky, trojkaři hlaste se a popište nám svůj nový stroj...