ČAS ODPLATY

19. října 2011 v 11:02 | Ktecka (nedávno jsme zde uvedli její prvotiny pod pseudonymem Kate Hare) |  VE STOPÁCH BEATNIKŮ
Protože tento blog je spíše web a hlavním cílem jeho existence je návrat k atributům jako jsou sdílení, kultura, pravda, přátelství, spolupráce, inovace, vzělávání a osvěta přidáváme další povídku mladé autorky Ktecky, jedné z těch které na Tlampači spolupracují v duchu hesla tlampatch.blog.cz is makeWith A Little Help From My Friends


ČAS ODPLATY
Ktecka

Dolores
Dolores. Malá, tlustá, ošklivá Dolores. Už ve školce jí jinak neřekli. Tam jí matka začala odkládat jen, co to bylo trochu možné, aby se na ní nemusela dívat, a aby ji Dolores neobtěžovala svou přítomností. Otec od nich odešel už dávno, podle matky, když Dolores byly čtyři, a často jí to dávala za vinu. A až příliš často opakovala: "Lituju toho, že jsem tě vůbec porodila, jak jsem Já vůbec mohla přivést na svět takového zmetka". Matka vystupovala v místním ochotnickém divadle a žila v mylné představě, že je hvězda, a že to jednou dotáhne až do Hollywoodu.
Čím byla Dolores starší, začala si na nadávky spolužáků a ústrky učitelek zvykat. Ve své naivitě a jednoduchosti si myslela, že je to, co se jí děje, naprosto normální a v pořádku. Vždyť svět patřil jen dokonalým a krásným lidem. Jak čas postupoval, vytvořila si Dolores svůj vlastní svět a okolí přestala vnímat, dokonce si začala říkat podle své oblíbené spisovatelky "Jane", Jane Austenové. Nevšímala si toho, jak se k ní ostatní chovají, mezi těmi hradbami, co si kolem sebe vytvořila, byla svým způsobem dokonce šťastná. Od života vůbec nic nečekala. Vždy když skončilo vyučování, namířila si to rovnou do parku, nedaleko od jejího domova, sedla si na lavičku a sledovala ptáky, a když jí přálo štěstí, sem tam spatřila i jiné zvíře. Park byl jejím útočištěm, sedávala v něm, jak nejdéle to šlo, jen aby nemusela domů. Měla pramálo zájmů, snad jen knihy, ale matka ji většinou nenechala na pokoji a tak se prostě jen tak poflakovala a domů se vracela až pozdě k večeru. Matka si toho nevšímala, bylo jí to jedno. Občas si do domů vodila podivné existence, a ty jí tam nechávali buď menší obnos, nebo nějaký ten dáreček.
Kolikrát Dolores přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdyby měla nějaké sourozence. Samozřejmě netušila, že jich mohla mít tucet, ale její matka raději vždy podstoupila potrat, než aby přivedla na svět další Dolores. Ale Dolores byla přesvědčená, že by ji nepřijímal stejně jako ostatní. Proč taky, vždyť tu ani neměla být, a všem okolo byla jen pro smích.
Když se jí začal blížit 30. rok, její matka si vzpomněla, že má kdesi v Yorkshiru bratrance, který vlastní několik továren na výrobu obuvi. To byla její šance. Napsala mu tedy dopis, kde ho žádala, zda by její dceru nezaměstnal, a nejlépe, kdyby se tam pro ni našel i nějaký byt. Ve třiceti už přece nemůže bydlet u matky. Odpověď přišla asi tak za dva měsíce s tím, ať její dcera přijede, že by se pro ni něco snad našlo.
Dolores se s nadšením sbalila na cestu a rozhodla se, že od teď už neuslyší na jiné jméno než Jane. Odteď bude žít nový život. Pryč od všeho. Na cestu jí stačil jeden malý ošuntělý kufřík, víc toho neměla. K jejímu velkému překvapení s ní matka jela až na nádraží a tam jí koupila lístek na vlak, Jane čekala příval nadávek, ale ten se k jejímu velkému překvapení, nedostavil. Nasedla do vlaku, kufřík si držela pevně na prsou, jako by v něm byl nějaký poklad a podívala se z okna. Matka už tam nebyla.
Cestu vlakem si vyloženě užívala, nikdy nikam necestovala. Až později jí pokazil náladu postarší pár, který usedl naproti ní, a oba se pokoušeli navázat s ní nějaký kontakt. "Kampak cestujete mladá paní?" Jane se zarytě dívala z okna a představovala si, že v kupé sedí sama a nic neslyší. Což se jí nakonec i podařilo, mezitím pár vystoupil a ona opět osaměla. Přemýšlela, jak dlouho to ještě bude trvat, než vlak zastaví a ona bude moci vystoupit. Už jí to přestalo bavit, protože měla strach, že se v kupé objeví někdo další.
Konečně vlak zastavil na určeném místě a ona se z něj přímo vyřítila. Na nádraží nebyl nikdo, kdo by se k ní hlásil. Tak si Jane sedla na lavičku a čekala, to uměla dobře. A taky dokázala být trpělivá, to byla jedna z mála jejích předností. Asi za dvě hodiny k ní přistoupil jakýsi muž a oslovil ji jménem, omlouval se, že přijel pozdě, ale bohužel na ni matčin bratranec zapomněl a tak vyslal jeho, aby ji vyzvedl. Představil se jako Joseph, vzal její kufřík a vedl ji k autu. Cestou mu Dolores řekla: "Ale já se nejmenuji Dolores, ale Jane." "Dobře, tak já vám, nebo ti, jestli můžu, budu říkat Jane." Jane si sedla dozadu, netoužila po něčí blízkosti. Když dorazili k továrně, dovedl ji Joseph k jejímu prastrýčkovi, a ten se jí opět omlouval, ale moc upřímně to neznělo. Zavedl ji kamsi do přízemí a tam byla místnost, ve které měla bydlet. Byla to hodně tmavá místnost, s jedním malým okénkem, postelí a stolem. Podívala se na prastrýce a ten odvětil: "Bohužel nic jiného nemáme, a tohle je zatím provizorní, přece bych tě nenechal bydlet v něčem takovém."
Potom šli všichni tři do továrny a tam ji ukázali, co bude dělat. Balit již hotovou obuv do krabic a ty odnášet do místnosti určené k expedici. Inu, moc si tím nevydělá, ale alespoň něco. A bydlet tu přece bude zadarmo.
Jane se rychle zapracovala a kolem poledne už nemívala co na práci. A tak chodívala ven za továrnu, posedět na lavičce a v klidu si sníst svačinu, neměla ráda, když ji někdo viděl jíst. Jednoho dne si k ní přisedl Joseph a začal jí o sobě vyprávět. O svém dětství, mládí, o tom jak si našel tuhle práci, o tom, kde bydlí a zeptal se jí, zda by k němu někdy nechtěla přijít na návštěvu. Celá ta situace Jane vyrazila dech. Nikdy se jí nestalo, že by s ní někdo takhle mluvil a dokonce ji pozval k sobě domů. Když Joseph viděl, jak ji to vyděsilo, začal se smát a řekl, že přece o nic nejde, pokud nechce, tak nemusí. Ale Jane chtěla, moc chtěla. Začínala k Josephovi pociťovat určitou náklonnost, ale láska ani zamilovanost to nebyla, toho Jane schopná nebyla.

Joseph
Joseph měl oproti Dolores klidné dětství, v úplné a harmonické rodině. Rodiče by mu snesli modré z nebe, a to doslova. Ve škole byl premiant, mluvčí třídy a celkově byl oblíbený. Děvčata se předháněla, která z nich ho uloví jako první. Ale Joseph neměl o dívky zájem. Ne, že by byl jinak orientovaný, ale prostě ho žádným způsobem nepřitahovaly. Měl jiné zájmy. Kromě potřebných školních aktivit, jako byl fotbal, různé schůzky ohledně běhu školy, bylo toho hodně, měl svého koníčka, o kterém neměl nikdo ani potuchy. A v životě by se s tím nikomu nesvěřil, ani rodičům ne, zvlášť jim ne. Nedokázali by to pochopit. Tím si byl jist.
Poprvé to udělal, když slavil 18. narozeniny. Věděl, že to pro něho bude ten nejlepší dárek, který mu nemůže nikdo dát, jen on sám. Večer po rodinné oslavě se vypravil do města a narazil na muže, ležícího na zemi, nejspíš nějaký vandrák, či ožrala. Pomalu se k němu sehnul a dotkl se ho. Muž něco zamručel a posadil se. "Co chceš"?, zeptal se. Joseph vytáhl z kapsy peníze a podával mu je. Muž se na něj chvíli nevěřícně díval, ale pak po penězích sáhl tak rychle, jako by se bál, že si to Joseph rozmyslí. A v tom Joseph zaútočil. Obtočil muži kolem krku smyčku, kterou měl již připravenou, a utáhl. Zažíval při tom takový pocit slasti, který by nedokázal nikomu popsat. Věděl, že na něj nepřijdou. Na něj ne.
Už od mala ho přitahovaly novinové články, ve kterých se psalo o nehodách, vraždách a masových vrazích. Jednoho dne ho napadlo, že by si mohl vytvořit knihu, "knihu smrti". Začal si ty články vystřihovat a lepit do knihy. Pod ně si psal poznámky, jak by to udělal on a často se smál těm amatérům, co se nechali chytit. On tak hloupý a neopatrný nebude.
Tolik lásky, pochopení a obdivu se mu v životě dostalo, ale bylo v něm tolik nenávisti a zloby, nechápal, proč a kde se to v něm vzalo. Občas ho přepadávaly pocity hlubokého smutku a takové bolesti, ze které by se nejraději vykřičel. Ale to nešlo. Postupem času se s tím naučil pracovat, odcházel ven, bloumal ulicemi a pozoroval lidi kole sebe. Nechával se unášet davem a představoval si, jaké by to bylo, kdyby všeho nechal a začal žít jako ti anonymní kolemjdoucí. Přemýšlel nad tím, jak asi žijí ostatní, co je naplňuje, a nakonec došel k závěru, že jejich životy musí být tak strašně a únavně nudné, a že si bude žít dál svůj život plný vzrušení a napětí, které tolik potřeboval.
Zprvu si vybíral pobudy, u kterých bylo na první pohled jasné, že jsou na světě sami a nebudou nikomu chybět. I přesto, ale zůstával ostražitý, rozhodně nepotřeboval žádnou pozornost. Vždycky když dokončil své dílo zkázy, připadal si jako Bůh, ale jako ten co bere, ale vlastně i dává, svobodu těm živořícím ubožákům, co stejně byli všem jen na obtíž.
Takhle to trvalo pár let, v novinách se jen párkrát objevil článek, že zavraždili žebráka, a nikdo se s tím dál nezabýval. To se Josephovi nelíbilo, chtěl, aby se psalo o něm, aby se o něm vědělo, a tak se na čas odmlčel a vrátil se ke svým článkům a poznámkám. V hlavě se mu začal rodit nový plán. Už nebude zabíjet jen tak pro pouhou zábavu, ale jeho činy musí mít i nějaký smysl, i když ho bude znát jen on, a tím lépe.
Jak tak seděl nad svými články, vzpomněl si na svého spolužáka z dětství, vzpomněl si na to ponižování, teď už věděl, že to byla pouhopouhá závist, ale tehdy to tak neviděl. A v tu chvíli ho napadlo, že tentokrát by si mohl vyzkoušet, jaké to je, zbavit se někoho z pomsty.
Celý měsíc strávil tím, že vše promýšlel do sebemenšího detailu, všechno si zapisoval, ale nemohl přijít na to, jak by se s tím člověkem setkal, musí to vypadat jako náhoda, nesmí pojmout žádné podezření. Kde bydlí, to už si zjistil, a ani to nebylo těžké, navíc byl v telefonním seznamu. Živil se jako druhořadý právník v jakési zaplivané kanceláři. V podstatě žil celkem nudný život, byl sám, každý den po práci zašel do vinárny na dva tři panáky a pak se pomalým krokem vydával směrem k domovu. Moc daleko to nedotáhl, bydlel snad v tom nejšpinavějším a nejzapadlejším koutě města. Joseph zatím viděl jen dům, ale byt si dokázal celkem živě představit. Vlastně věděl všechno, co potřeboval. Stačí jen v určitou hodinu zajít do baru a tam dojde k náhodnému setkání...
Udělal to přesně tak, jak si to naplánoval, nemělo to jedinou chybičku, ale nakonec mu toho chudáka bylo i trochu líto, nikam to nedotáhl a život se mu pomstil sám.
Pomalu začal přemýšlet nad tím, co podniknout dál a tehdy potkal Dolores, vlastně Jane. Byla to zvláštní, nevyzrálá žena, spíš ještě dítě, které si žilo ve vlastním zidealizovaném světě. Ale skvěle se mu hodila do jeho plánů. A tak se s ní začal pomalu, zlehka a nenásilně sbližovat.

Jane a Joseph
Jak šel čas, stali se z Jane a Josepha přátelé, i když to slovo přesně nevyjadřuje jejich nesourodý vztah, spíš se nich stali spiklenci. Jane pomalu ztrácela zábrany, a vyprávěla mu na oplátku o svém dětství. O tom jak ji matka tyranizovala, děti ve škole se jí vysmívaly a v podstatě, že celý život strávila sama. Joseph nikdy neřekl ani slovo, jen naslouchal, lépe řečeno to jen předstíral, vlastně ho ani nezajímalo, co říká. Večer spolu chodívali k němu do bytu a dívali se na televizi. Vždy, když pak Jane odcházela zpět do továrny, usmívala se.
Nastal čas, aby Joseph začal na Jane pomalu pracovat. Zprvu se jednalo jen o náznaky. Rozhodně neměl v úmyslu ji hned na začátku vyděsit. Mluvil o tom, že od této chvíle, když jí někdo ublíží, neměla by to nechat jen tak, prý nadešel čas odplaty. Nejdřív nechápala, co tím myslí, ale později mu musela dát za pravdu.
Uplynul rok, Jane s Josephem se scházeli dál. A to samozřejmě nezůstalo bez povšimnutí. Jedna ze zaměstnankyň továrny, paní Smithová nebyla schopná pochopit, jak se tihle dva mohli dát dohromady. Začala po továrně trousit uštěpačné poznámky, netrvalo dlouho a z Josepha a Jane "byli milenci". Jane zprvu nechápala, proč se na ni všichni tak divně dívají, neustále se prohlížela, zda nemá na oblečení nějakou skvrnu, prohlížela se v zrcadle, ale nepřišla na nic, co by mohlo upoutat tolik pozornosti. Nakonec jí to musel říct Joseph. Byla vzteky bez sebe. Copak ani teď nemůže mít chvíli klidu? Teď, když se konečně dostala pryč od matky a z toho prokletého města? Ale je tu Joseph, ten jí přece pomůže. Jeho odpověď ji vyvedla z omylu, řekl jí, že tohle musí vyřešit sama. On jí jen ukáže jak.
Večer po práci společně sledovali paní Smithovou domů. Naštěstí bydlela daleko od továrny a v opuštěné čtvrti. Oba věděli, že žije sama. Jane měla v tašce řezačku na kůži, která se běžně používala v továrně. Když se ocitli v tmavé uličce, Jane zaútočila. Vrhla se na paní Smithovou a pak už ani nevěděla, kolikrát zvedla ruku se smrtícím nástrojem, který pak projel kůží tak zlehka, až byla sama překvapená. Když se trochu probrala a podívala se pod sebe, to, co tam leželo, nebyl ani člověk, ale jakási bytost, ze které pomalu vyprchával život, stejně tak pomalu, jako z ní vytékala krev. Najednou si Jane uvědomila, že konečně žije, že tohle je to, co potřebovala, mít na rukou krev těch, kteří jí ubližovali, pochopila, co měl Joseph na myslí tím, že nadešel čas odplaty. A pak ona a Joseph utíkali, pryč odtud, pryč od všeho, pryč od zpackaného života, s vidinou lepší budoucnosti.
V továrně pracovali dál, zpočátku se o záhadné vraždě paní Smithové mluvilo hodně, ale časem to ustalo, stejně nebyla nijak zvlášť oblíbená.
A život šel dál ve starých zajetých kolejích, scházeli se dál, povídali si, dívali se na televizi, a jen tak nezávazně plkali.
Po čase se rozhodli, že navštíví Janinu matku. Dohodli se, že Joseph bude předstírat, že je její přítel a chtěli jí oznámit, že se budou brát. O víkendu se sbalili a vyrazili na cestu. Jane se těšila, až uvidí matčin výraz, po tom, co jí to oznámí. A nejen to. Je přece čas odplaty.

Další povídky autorky:
a
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama