Říjen 2011

N. W. A. - Straight Outta Compton

27. října 2011 v 17:46 | N. W. A. / YouTube |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU



N.W.A. - Straight Outta Compton

TAK NA TOHLE NEMAJÍ ANI MICHAL ANI TATA ...

V KLIPU TÉTO HIP HOP LEGENDY MŮŽETE OBJEVIT I ZNÁMÉ HESLO POMÁHAT A CHRÁNIT :)


Něco proti podzimním depkám :-)

26. října 2011 v 19:56 | Bogan |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU

Tata Bojs vs. France

tak na tohle Michal David nemá



ČAS ODPLATY

19. října 2011 v 11:02 | Ktecka (nedávno jsme zde uvedli její prvotiny pod pseudonymem Kate Hare) |  VE STOPÁCH BEATNIKŮ
Protože tento blog je spíše web a hlavním cílem jeho existence je návrat k atributům jako jsou sdílení, kultura, pravda, přátelství, spolupráce, inovace, vzělávání a osvěta přidáváme další povídku mladé autorky Ktecky, jedné z těch které na Tlampači spolupracují v duchu hesla tlampatch.blog.cz is makeWith A Little Help From My Friends


ČAS ODPLATY
Ktecka

Dolores
Dolores. Malá, tlustá, ošklivá Dolores. Už ve školce jí jinak neřekli. Tam jí matka začala odkládat jen, co to bylo trochu možné, aby se na ní nemusela dívat, a aby ji Dolores neobtěžovala svou přítomností. Otec od nich odešel už dávno, podle matky, když Dolores byly čtyři, a často jí to dávala za vinu. A až příliš často opakovala: "Lituju toho, že jsem tě vůbec porodila, jak jsem Já vůbec mohla přivést na svět takového zmetka". Matka vystupovala v místním ochotnickém divadle a žila v mylné představě, že je hvězda, a že to jednou dotáhne až do Hollywoodu.
Čím byla Dolores starší, začala si na nadávky spolužáků a ústrky učitelek zvykat. Ve své naivitě a jednoduchosti si myslela, že je to, co se jí děje, naprosto normální a v pořádku. Vždyť svět patřil jen dokonalým a krásným lidem. Jak čas postupoval, vytvořila si Dolores svůj vlastní svět a okolí přestala vnímat, dokonce si začala říkat podle své oblíbené spisovatelky "Jane", Jane Austenové. Nevšímala si toho, jak se k ní ostatní chovají, mezi těmi hradbami, co si kolem sebe vytvořila, byla svým způsobem dokonce šťastná. Od života vůbec nic nečekala. Vždy když skončilo vyučování, namířila si to rovnou do parku, nedaleko od jejího domova, sedla si na lavičku a sledovala ptáky, a když jí přálo štěstí, sem tam spatřila i jiné zvíře. Park byl jejím útočištěm, sedávala v něm, jak nejdéle to šlo, jen aby nemusela domů. Měla pramálo zájmů, snad jen knihy, ale matka ji většinou nenechala na pokoji a tak se prostě jen tak poflakovala a domů se vracela až pozdě k večeru. Matka si toho nevšímala, bylo jí to jedno. Občas si do domů vodila podivné existence, a ty jí tam nechávali buď menší obnos, nebo nějaký ten dáreček.
Kolikrát Dolores přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdyby měla nějaké sourozence. Samozřejmě netušila, že jich mohla mít tucet, ale její matka raději vždy podstoupila potrat, než aby přivedla na svět další Dolores. Ale Dolores byla přesvědčená, že by ji nepřijímal stejně jako ostatní. Proč taky, vždyť tu ani neměla být, a všem okolo byla jen pro smích.
Když se jí začal blížit 30. rok, její matka si vzpomněla, že má kdesi v Yorkshiru bratrance, který vlastní několik továren na výrobu obuvi. To byla její šance. Napsala mu tedy dopis, kde ho žádala, zda by její dceru nezaměstnal, a nejlépe, kdyby se tam pro ni našel i nějaký byt. Ve třiceti už přece nemůže bydlet u matky. Odpověď přišla asi tak za dva měsíce s tím, ať její dcera přijede, že by se pro ni něco snad našlo.
Dolores se s nadšením sbalila na cestu a rozhodla se, že od teď už neuslyší na jiné jméno než Jane. Odteď bude žít nový život. Pryč od všeho. Na cestu jí stačil jeden malý ošuntělý kufřík, víc toho neměla. K jejímu velkému překvapení s ní matka jela až na nádraží a tam jí koupila lístek na vlak, Jane čekala příval nadávek, ale ten se k jejímu velkému překvapení, nedostavil. Nasedla do vlaku, kufřík si držela pevně na prsou, jako by v něm byl nějaký poklad a podívala se z okna. Matka už tam nebyla.
Cestu vlakem si vyloženě užívala, nikdy nikam necestovala. Až později jí pokazil náladu postarší pár, který usedl naproti ní, a oba se pokoušeli navázat s ní nějaký kontakt. "Kampak cestujete mladá paní?" Jane se zarytě dívala z okna a představovala si, že v kupé sedí sama a nic neslyší. Což se jí nakonec i podařilo, mezitím pár vystoupil a ona opět osaměla. Přemýšlela, jak dlouho to ještě bude trvat, než vlak zastaví a ona bude moci vystoupit. Už jí to přestalo bavit, protože měla strach, že se v kupé objeví někdo další.
Konečně vlak zastavil na určeném místě a ona se z něj přímo vyřítila. Na nádraží nebyl nikdo, kdo by se k ní hlásil. Tak si Jane sedla na lavičku a čekala, to uměla dobře. A taky dokázala být trpělivá, to byla jedna z mála jejích předností. Asi za dvě hodiny k ní přistoupil jakýsi muž a oslovil ji jménem, omlouval se, že přijel pozdě, ale bohužel na ni matčin bratranec zapomněl a tak vyslal jeho, aby ji vyzvedl. Představil se jako Joseph, vzal její kufřík a vedl ji k autu. Cestou mu Dolores řekla: "Ale já se nejmenuji Dolores, ale Jane." "Dobře, tak já vám, nebo ti, jestli můžu, budu říkat Jane." Jane si sedla dozadu, netoužila po něčí blízkosti. Když dorazili k továrně, dovedl ji Joseph k jejímu prastrýčkovi, a ten se jí opět omlouval, ale moc upřímně to neznělo. Zavedl ji kamsi do přízemí a tam byla místnost, ve které měla bydlet. Byla to hodně tmavá místnost, s jedním malým okénkem, postelí a stolem. Podívala se na prastrýce a ten odvětil: "Bohužel nic jiného nemáme, a tohle je zatím provizorní, přece bych tě nenechal bydlet v něčem takovém."
Potom šli všichni tři do továrny a tam ji ukázali, co bude dělat. Balit již hotovou obuv do krabic a ty odnášet do místnosti určené k expedici. Inu, moc si tím nevydělá, ale alespoň něco. A bydlet tu přece bude zadarmo.
Jane se rychle zapracovala a kolem poledne už nemívala co na práci. A tak chodívala ven za továrnu, posedět na lavičce a v klidu si sníst svačinu, neměla ráda, když ji někdo viděl jíst. Jednoho dne si k ní přisedl Joseph a začal jí o sobě vyprávět. O svém dětství, mládí, o tom jak si našel tuhle práci, o tom, kde bydlí a zeptal se jí, zda by k němu někdy nechtěla přijít na návštěvu. Celá ta situace Jane vyrazila dech. Nikdy se jí nestalo, že by s ní někdo takhle mluvil a dokonce ji pozval k sobě domů. Když Joseph viděl, jak ji to vyděsilo, začal se smát a řekl, že přece o nic nejde, pokud nechce, tak nemusí. Ale Jane chtěla, moc chtěla. Začínala k Josephovi pociťovat určitou náklonnost, ale láska ani zamilovanost to nebyla, toho Jane schopná nebyla.

Joseph
Joseph měl oproti Dolores klidné dětství, v úplné a harmonické rodině. Rodiče by mu snesli modré z nebe, a to doslova. Ve škole byl premiant, mluvčí třídy a celkově byl oblíbený. Děvčata se předháněla, která z nich ho uloví jako první. Ale Joseph neměl o dívky zájem. Ne, že by byl jinak orientovaný, ale prostě ho žádným způsobem nepřitahovaly. Měl jiné zájmy. Kromě potřebných školních aktivit, jako byl fotbal, různé schůzky ohledně běhu školy, bylo toho hodně, měl svého koníčka, o kterém neměl nikdo ani potuchy. A v životě by se s tím nikomu nesvěřil, ani rodičům ne, zvlášť jim ne. Nedokázali by to pochopit. Tím si byl jist.
Poprvé to udělal, když slavil 18. narozeniny. Věděl, že to pro něho bude ten nejlepší dárek, který mu nemůže nikdo dát, jen on sám. Večer po rodinné oslavě se vypravil do města a narazil na muže, ležícího na zemi, nejspíš nějaký vandrák, či ožrala. Pomalu se k němu sehnul a dotkl se ho. Muž něco zamručel a posadil se. "Co chceš"?, zeptal se. Joseph vytáhl z kapsy peníze a podával mu je. Muž se na něj chvíli nevěřícně díval, ale pak po penězích sáhl tak rychle, jako by se bál, že si to Joseph rozmyslí. A v tom Joseph zaútočil. Obtočil muži kolem krku smyčku, kterou měl již připravenou, a utáhl. Zažíval při tom takový pocit slasti, který by nedokázal nikomu popsat. Věděl, že na něj nepřijdou. Na něj ne.
Už od mala ho přitahovaly novinové články, ve kterých se psalo o nehodách, vraždách a masových vrazích. Jednoho dne ho napadlo, že by si mohl vytvořit knihu, "knihu smrti". Začal si ty články vystřihovat a lepit do knihy. Pod ně si psal poznámky, jak by to udělal on a často se smál těm amatérům, co se nechali chytit. On tak hloupý a neopatrný nebude.
Tolik lásky, pochopení a obdivu se mu v životě dostalo, ale bylo v něm tolik nenávisti a zloby, nechápal, proč a kde se to v něm vzalo. Občas ho přepadávaly pocity hlubokého smutku a takové bolesti, ze které by se nejraději vykřičel. Ale to nešlo. Postupem času se s tím naučil pracovat, odcházel ven, bloumal ulicemi a pozoroval lidi kole sebe. Nechával se unášet davem a představoval si, jaké by to bylo, kdyby všeho nechal a začal žít jako ti anonymní kolemjdoucí. Přemýšlel nad tím, jak asi žijí ostatní, co je naplňuje, a nakonec došel k závěru, že jejich životy musí být tak strašně a únavně nudné, a že si bude žít dál svůj život plný vzrušení a napětí, které tolik potřeboval.
Zprvu si vybíral pobudy, u kterých bylo na první pohled jasné, že jsou na světě sami a nebudou nikomu chybět. I přesto, ale zůstával ostražitý, rozhodně nepotřeboval žádnou pozornost. Vždycky když dokončil své dílo zkázy, připadal si jako Bůh, ale jako ten co bere, ale vlastně i dává, svobodu těm živořícím ubožákům, co stejně byli všem jen na obtíž.
Takhle to trvalo pár let, v novinách se jen párkrát objevil článek, že zavraždili žebráka, a nikdo se s tím dál nezabýval. To se Josephovi nelíbilo, chtěl, aby se psalo o něm, aby se o něm vědělo, a tak se na čas odmlčel a vrátil se ke svým článkům a poznámkám. V hlavě se mu začal rodit nový plán. Už nebude zabíjet jen tak pro pouhou zábavu, ale jeho činy musí mít i nějaký smysl, i když ho bude znát jen on, a tím lépe.
Jak tak seděl nad svými články, vzpomněl si na svého spolužáka z dětství, vzpomněl si na to ponižování, teď už věděl, že to byla pouhopouhá závist, ale tehdy to tak neviděl. A v tu chvíli ho napadlo, že tentokrát by si mohl vyzkoušet, jaké to je, zbavit se někoho z pomsty.
Celý měsíc strávil tím, že vše promýšlel do sebemenšího detailu, všechno si zapisoval, ale nemohl přijít na to, jak by se s tím člověkem setkal, musí to vypadat jako náhoda, nesmí pojmout žádné podezření. Kde bydlí, to už si zjistil, a ani to nebylo těžké, navíc byl v telefonním seznamu. Živil se jako druhořadý právník v jakési zaplivané kanceláři. V podstatě žil celkem nudný život, byl sám, každý den po práci zašel do vinárny na dva tři panáky a pak se pomalým krokem vydával směrem k domovu. Moc daleko to nedotáhl, bydlel snad v tom nejšpinavějším a nejzapadlejším koutě města. Joseph zatím viděl jen dům, ale byt si dokázal celkem živě představit. Vlastně věděl všechno, co potřeboval. Stačí jen v určitou hodinu zajít do baru a tam dojde k náhodnému setkání...
Udělal to přesně tak, jak si to naplánoval, nemělo to jedinou chybičku, ale nakonec mu toho chudáka bylo i trochu líto, nikam to nedotáhl a život se mu pomstil sám.
Pomalu začal přemýšlet nad tím, co podniknout dál a tehdy potkal Dolores, vlastně Jane. Byla to zvláštní, nevyzrálá žena, spíš ještě dítě, které si žilo ve vlastním zidealizovaném světě. Ale skvěle se mu hodila do jeho plánů. A tak se s ní začal pomalu, zlehka a nenásilně sbližovat.

Jane a Joseph
Jak šel čas, stali se z Jane a Josepha přátelé, i když to slovo přesně nevyjadřuje jejich nesourodý vztah, spíš se nich stali spiklenci. Jane pomalu ztrácela zábrany, a vyprávěla mu na oplátku o svém dětství. O tom jak ji matka tyranizovala, děti ve škole se jí vysmívaly a v podstatě, že celý život strávila sama. Joseph nikdy neřekl ani slovo, jen naslouchal, lépe řečeno to jen předstíral, vlastně ho ani nezajímalo, co říká. Večer spolu chodívali k němu do bytu a dívali se na televizi. Vždy, když pak Jane odcházela zpět do továrny, usmívala se.
Nastal čas, aby Joseph začal na Jane pomalu pracovat. Zprvu se jednalo jen o náznaky. Rozhodně neměl v úmyslu ji hned na začátku vyděsit. Mluvil o tom, že od této chvíle, když jí někdo ublíží, neměla by to nechat jen tak, prý nadešel čas odplaty. Nejdřív nechápala, co tím myslí, ale později mu musela dát za pravdu.
Uplynul rok, Jane s Josephem se scházeli dál. A to samozřejmě nezůstalo bez povšimnutí. Jedna ze zaměstnankyň továrny, paní Smithová nebyla schopná pochopit, jak se tihle dva mohli dát dohromady. Začala po továrně trousit uštěpačné poznámky, netrvalo dlouho a z Josepha a Jane "byli milenci". Jane zprvu nechápala, proč se na ni všichni tak divně dívají, neustále se prohlížela, zda nemá na oblečení nějakou skvrnu, prohlížela se v zrcadle, ale nepřišla na nic, co by mohlo upoutat tolik pozornosti. Nakonec jí to musel říct Joseph. Byla vzteky bez sebe. Copak ani teď nemůže mít chvíli klidu? Teď, když se konečně dostala pryč od matky a z toho prokletého města? Ale je tu Joseph, ten jí přece pomůže. Jeho odpověď ji vyvedla z omylu, řekl jí, že tohle musí vyřešit sama. On jí jen ukáže jak.
Večer po práci společně sledovali paní Smithovou domů. Naštěstí bydlela daleko od továrny a v opuštěné čtvrti. Oba věděli, že žije sama. Jane měla v tašce řezačku na kůži, která se běžně používala v továrně. Když se ocitli v tmavé uličce, Jane zaútočila. Vrhla se na paní Smithovou a pak už ani nevěděla, kolikrát zvedla ruku se smrtícím nástrojem, který pak projel kůží tak zlehka, až byla sama překvapená. Když se trochu probrala a podívala se pod sebe, to, co tam leželo, nebyl ani člověk, ale jakási bytost, ze které pomalu vyprchával život, stejně tak pomalu, jako z ní vytékala krev. Najednou si Jane uvědomila, že konečně žije, že tohle je to, co potřebovala, mít na rukou krev těch, kteří jí ubližovali, pochopila, co měl Joseph na myslí tím, že nadešel čas odplaty. A pak ona a Joseph utíkali, pryč odtud, pryč od všeho, pryč od zpackaného života, s vidinou lepší budoucnosti.
V továrně pracovali dál, zpočátku se o záhadné vraždě paní Smithové mluvilo hodně, ale časem to ustalo, stejně nebyla nijak zvlášť oblíbená.
A život šel dál ve starých zajetých kolejích, scházeli se dál, povídali si, dívali se na televizi, a jen tak nezávazně plkali.
Po čase se rozhodli, že navštíví Janinu matku. Dohodli se, že Joseph bude předstírat, že je její přítel a chtěli jí oznámit, že se budou brát. O víkendu se sbalili a vyrazili na cestu. Jane se těšila, až uvidí matčin výraz, po tom, co jí to oznámí. A nejen to. Je přece čas odplaty.

Další povídky autorky:
a


Hier ist Deutschland! aneb recese nepopírá křivdu

16. října 2011 v 20:21 | Sklepáci, Česká soda / YouTube |  SUDETY

Podívejte se na parafrázi KRKONOŠSKÉ POHÁDKY v podání Sklepáků z cyklu Česká soda ...

jen je třeba chvilku vydržet, ALLES GUTTE je od 1:20



WALK THRU GALLERY

15. října 2011 v 11:00 | Foto: Tlampač |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU

WALK THRU GALLERY

(klikni)

HRADEC KRÁLOVÉ SE PYŠNÍ ZAJÍMAVOU GALERIÍ VE VEŘEJNÉM PROSTORU.
NAJDETE JI V PODCHODU NA TŘÍDĚ KARLA IV. V CENTRU MĚSTA.
NEJNOVĚJŠÍ INSTALACE OD MICHALA NOVOTNÉHO PŮSOBÍ VE ŠPINAVÝCH PROSTORÁCH PASÁŽE VELICE SVĚŽÍM DOJMEM.






Prej že je Zombie ...

12. října 2011 v 7:00 | Zombie / YouTube |  OSTALGIE

Prej, že je to Zombie,

tak to ani náhodou...

TLAMPAČ UNIVERZÁL FOREVER!

Cesta z města za krásami venkova

10. října 2011 v 23:58 | Text a foto: Bogan |  ON THE ROAD AGAIN
Tak jsme znovu byli na cestách, tentokrát v Železných horách. Tlampač mě vytáhl z práce a hradecké sobotní šedi směrem nádr. Cestou doplnění zásob v Tescu a už si to hasíme směr Chrudim, pak dále do Slatiňan.
Když se řeknou Slatiňany tak hned myslím na zmrzlinu.Mají ji tu suprovou, největší nabídku točené zmrzliny co jsem v okolí viděl.Dáváme si mascarpone a nemá to chybu. Tlampač Univerzál doporučuje i když se nejedná o beer. Velím směr Chrudimka a dále na Monako. Cíl cesty nevím, mám prý nějaký vymyslet. No tak jo půjdem po žluté, vzápětí začíná Tlampačovo rejpání do map od Garmina. No co jdu s dobou a mám mapy v krabičce, nejsem první ani poslední, to bychom si třeba taky mohli utírat zadky mechem, že?

Jdeme okolo Monaka, což je výletní restaurace, kde to asi za první republiky bylo moc pěkné posezení. I já jsem se při plánování nedávného výletu s rodinou na blízký Kočičí hrádek nechal oblafnout kouzlem toho nísta a zahrnul jeho návštěvu jako vrchol dne. No, ještě že mají dole tu zmrzlinu, ta to zachránila. Proč jsem negativák? Stačí vám, že dětěm nabídli polévku z prášku? Dál pokračovat ve výčtu kulinářského bolševismu v Monaku asi nemá cenu.

Po žluté jdeme jen kousek, pak podle šipky směr Trpišov. Cejtíme hospodu, dali jsme si za cíl, že jich dnes pár navštívíme. Hospodu skutečně nacházíme, jmenuje se Obora. Maj tu právě svatbu, cejtíme se tu trochu navíc, i když mají otevřeno i pro veřejnost. Mě se to nezdá a přesvědčuju Tlampačáka, že se mu tady taky nelíbí a hlavně, že mají na čepu jenom drahé plzeňské produkty. A to si v jídeláku hrdě uvádějí, jak dělají regionální kuchyň, kdepak teda maj regionální pivo, tady v kraji výborných ležáků. Nechápu to, odcházíme patřičně nasraný a žíznivý. Důvod volby piva majitelem se dovídáme za zatáčkou, staršího starousedlíka se ptáme na nějakou normální hospodu tady nebo v okolí. "No jo, na Oboře je to pro Pražáky, proto G a Urquell, jděte až do Svídnice, tam je hospoda", radí nám.
Ve Svídnici skutečně hospoda je, ale najít vchod do výčepu se nám zrovna moc nedaří, navíc tu mají na čepu podle velkého G na venkovní vývěsce zase produkty z Plzně:). Vzdávám to a otvírám v zastávce lahvoně z Tesca. Co dál?
Už v dálce jsme viděli velikou žlutou věž, jdeme k ní, to je jasný. V obci Kapálice narážíme na malou přehradu, na hrázi se sluní párek nudistů, ona má pěkná prsa :), i probudí se vě mě špehovač a sjíždím to dalekohledem. Tlampače to nebere, má nějakej splín. Po výstupu do brutálního kopce se dostáváme do Práčova, k té žluté věži. Je to vodárenská věž anýbrž žádná rozhledna a je součástí vodního díla Křižanovice, což je vodní elektrárna a vodovod pro Chrudimsko. V Práčově se několikrát vracíme tam a zpět, to je tím nedostatkem tekutin, hospodu tady samozřejmě nemají, za to tu mají na víkendu pražské taxíkáře. Nacházíme konečně vchod do obory a vykračujeme do údolí Keltů.
Dole v Peklu a údolí Krkanky je klid a chataři užívají sobotní pohodu. Tráva se bude sekat zítra. Nabíráme rychlejší tempo, neboť Nasavrky jsou za rohem a s nimi určitě, konečně už, hospoda.
Hospoda tu je a točej Hlinsko, tak hurá. Dáme si i něco za zub, ne ne, hlasí Tlampač, mám Trangii a párky z fazulou, večeři si uděláme v přírodě. Přichází párek mladých dredařů, ona a on se třemi dětmi a jedním hafanem. Děti jsou samorosti a během chvíle je jich všude plno. Mě ten čokl vrčí za zadkem. "Nebojte, nic nedělá", dí dredař. Jinak hospoda Pod lipami je moc pěkná a ceny příznivé. Tak si tedy vychutnáme každý čtyři kousky a mažeme po modré, která vede na Seč. Nad Nasavrkami v polích na nás prozměnu vystartuje bitpull, není to příjemnej pocit, majitel volá, že je to štěně a nic že nám prej neudělá. Tak jo no říkáme, ale v duchu nám vyskakují různé myšlenky a já taky začnu bejt zlej.

Večeři vaříme na rozhledně Boiika, zatím co já se kochám pohledem do kraje. Začína se stmívat, v dálce jsou již rozsvícená města perníku a mechu. Je to pěkný výhled. Večeře, hlásí Tlampač a má pravdu, na vandru jsou nejlepší ty párky s fazulou, fakt se mu povedly ohřát skvěle. Začínáme se hecovat, že půjdeme celou noc a kdo toho co vydrží. Je tma a procházíme chatovými osadami nad Chrudimkou. Z dáli se line disko a přichází nápad, že se tam zpijem a přespíme tam. Snažíme se určit směr a pak nám dochází, že je to za přehradou, navíc celkem z ruky. Při tom řešení jestli tam jít nebo ne, přicházíme do Mezisvětí k velkému mlýnu, v noci to místo vypadá dost ponuře, jdeme dál. V té tmě dostává vandr zajímavou atmošku, nevidíš kam jdeš, žádná světla maloměsta se tu holt nekonají, prostě takovej klid a mír.

Nakonec dorážíme do Bojanova a mě začínají docela bolet nohy. Boty co mám nejsou moc dobrý, říkám si a v duchu prokleju Intersport. Projdem celým Bojanovem, ale nikde vhodné místo na biwak a tak se vracíme až skoro na začátek a uleháme do místní zastávky naproti slavnému kostelu. Po půlnoci tu začal provoz jak na Václaváku, holt je sobota a její fívr najt.
Otevřu oko a hele přišel nás omrknou Fousek od naproti, jak mě zmerčil, peláší zpět pod svý vrata. Budím Tlampače z přáním pěkného dne, což se nepotkalo s jeho momentálním rozpoložením, přesto vstává a vyrážíme na Seč. Tam opět rádi kvitujeme, že tu mezi námi jsou Namci, protože mají otevřenej krám. Začíná pršet, plánujeme to zabalit a busem domů, ty boty jsou úplně ..., no nic vydržím to a domů se mi nechce. Proto směr hrad Lichnice, tam jsem ještě nebyl, takže je rozhodnuto. Přes Žďárec a Počátky se dostáváme k rybníkům Horní a Dolní Peklo u osady se stejným jménem. To už je druhé peklo na cestě, ty lidi z toho tady kolem museli fakt mít respekt, když pojmenujou místa pro svojí obživu a život po příbytku Satanáše.
Nicméně přišel vrchol našeho putování, kdy v místní občerstvovně nám nejdříve dali dvanáctku a při druhém kole dvanáctka došla a pak jenom starouš citrus, ještě podotknu že to vše bylo z láhve. Jenže to ještě není vrchol nejvyší! Je tu s námi jeden generál v záloze a taky návátá manička Olin. Guma nám vypráví svá vojenská léta a taky, že je tu na kole po stopách jeho vojančení. Mezitím zazní otázka jak se jmenujete? Karel a Franta, zní odpověď Olinovi, natož Olin padá z lavičky polořízeným pádem na záda a začne jeho strip sandálů a ponožek v poloze svíčka.Tlampač to nedává a má menší záchvat smíchu. Opilec odhazuje za sebe k místní udírně všechny své věci, včetně usárny a pak si vychutná svojí výbornou kombinaci piva, vyšumělé Bohemky a kysaného zelí.
Posíleni zážitkama z Pekla vyrážíme na hrad pána Smila, spolubojovníka Přemysla Otakara II. V Podhradí využívame služeb zastávky a vaříme slepičí polévku, vzhledem k tomu dešti a zimě úplně výbornou. O anabázi prohlídky hradebního opevnění jsem se původně nechtěl zmiňovat, ale bahno, mokro, klouzavé šnekové a kopřivové motání nemůžu nekomentovat.
Nic není zadarmo, ani prohlídka hradu a výhled do Třemošnického zlomu za deště, nejsou zadarmo. Žlutá je barva naše a cestou potkáváme pozdrav od Kyrilla , který nás zaměstná řešením problémů zemegule až do Práchovic a jejich monstrozní vápenky. Zde naše cesta končí, nasedáme docela zničeni do tvrdých lavic šukafonu a jedeme domů. Mám skvělej pocit a vnitřni klid z cesty, rozebírame jen nedostatek míst první pomoci na trase, taková už je doba, kdy se točit pivko asi nevyplatí.

Celkem jsme ušli cca 42 km, mapice je dole pod textem. Dokázali jsme si, že nam tom nésme s fyzickou odolnostěj úplně špatně. V pondělí mě berou šíleně nohy, ale za to mužou ty boty a jejich zborcená podrážka, včetně mého špatného odhadu sil.


A ještě profil:


Jack Kerouac - MAG (1984), v originále PIC (1971)

9. října 2011 v 2:08 | Tlampač |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU - ANTIKVARIÁT
Novelka poslední, teda vod páně Kerouaka, dalo by se říct. Napsaná v negerským dialektě a roztomilá, to zas jo. Hrdinou tý útlý knížky je malej černoch Magazín ´38.
Mag z rodu votroků Jacksonů ze Severní Karolíny, narozenej na tom zpropadeným Jihu, za tou zatracenou Mason - Dixon Line, vocitne se náhle na celým širým světu sám. Jeho milovanej starej děda, táta jeho mámy, k Pánubohu vodejde a Mag je ze dne na den sirotkem. Nebejt Slima, toho bopovýho mága a hráče na ságo a taky tuláka a vandráka a trempíře, zkejs by Mag mezi bratrancema s hrůznou nadějí, že ho zabije starej dědek Jelkey, kerýmu Magův fotr rozbil kdysi hubu tak, až ho připravil vo zrak.
Tenhle Slim, velkej starší brácha, si pro Maga dojel až k tetičce Gastónii a ta na to, že s nim Mag do žádnýho velkoměsta nepude, kluk že prostě zůstane u nich. Slim pak někde splašil starýho kocoura a Maga v noci unes do New Yorku. Lesem a tmou, v takový kose, po cestách a necestách utíkali ty dva za lepčím. Roku vosumaštyrycet byla Amerika vo kouska jinačí, jak před válkou, beztak ale byla plná chudejch i bohatejch, zdravejch a nemocnejch, černejch a bílejch, prostě byla taková jako dycky, kdo se nedal, tomu dala. Že Slim nebyl žádnej útěkovej zelenáč, tak se jim pak povedlo nasednout do busu, rychlýho jak chrt a za pár hodin byli v tom velikým jabku, u Slimovy krásný Šíly.
Ňůjork, hromada a hromada baráků, továren, nadjezdů, podjezdů, kolejí, aut, vlaků podzemky a tak. Jenže jak to chceš udělat, dyž ani na činži si nevyděláš, práce pro černochy se dala najít jenom špatná, spíš dycky jen ta nejhorší, takže zkusit život v Kalifornii je tolik lákavý. Slimovu drahou manželku s mimčem pod srdcem, poslali ti dva bráchové napřed Chrtobusem, sami si to hodili (po Kerouacovsku) stopem a po vandráckým způsobě. Cestou jim zastaví jak šoféři trucků, tak i jiný hodný lidi, prostě klika. Hotdogama se jim to v puse jenom hemží a tak do City (Frisko se neřiká, to jen v český televýzi) přec jen dojedou!
Črty týhle novely, si pan velkej beatnickej guru ráčil představovat v hlavě už v jedenapadesátým, když mu napadlo, že napíše něco jako ON THE ROAD. A je moc dobře, že to tak bylo, protože každá z těch knížek je krásná a něčím tak inspirující.
Já bydlím v baráku, kde svýho času sídlila Práce, takový bolšánský nakladatelství, a tam prostě někdo roku vosumdesáttři řek, že to vydaj. Tak se taky roku vosmdesátčtyry stalo a obrázky k tomu načmarykal Skalník Joska. Tak si to vemte, jakej je ten svět paradoksní.


YOU KNOW WHO IS BILL?

7. října 2011 v 20:01 | Bill Withers / YouTube |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU

YOU KNOW WHO IS BILL WITHERS?

Click here, song LOVELY DAY is wonderful!

or click for flash video on the YouTube

Dům hasičů v Želízích

5. října 2011 v 10:44 | Bogan |  HASIČÁRNY

Tak tuhle pěknou hasičárnu jsem vyfotil při putování Kokořínskem.




Diskuse k článku Vyústí nepokoje na Šluknovsku v rasovou válku?

3. října 2011 v 15:53 | Přemek Bis, music: ICE CUBE on the YOUTUBE |  KONTROVERZE
1 Rakovian Rakovian | Včera v 22:08 | Reagovat
Zajímave na tom je,že příchodem americké verze demokracie přišla i ochrana zlodějů,vrahu a ostatních asociálu.Všechno lze v tomhle státě koupit.Děkujeme "Ameriko".A mimochodem cigáni ,kdyby se chtěli změnit,tak už to dávno udělali.Jak že sou už dlouho v Evropě :-? .
2 TLAMPAČ UNIVERZÁL - With little help from my friends TLAMPAČ UNIVERZÁL - With little help from my friends | Teď | Reagovat
Ta Vaše slova jsou pochopitelná, taky bojuju s tou skepsí.
Česko je unikátní země a pevně věřím tomu, že problém segregovaných Romů se dá nějak řešit..., i když obtížně.
Na druhou stranu jsem mluvil s jedním českým exulantem, žil 20 let v JAR a ten tvrdí, že zrušení apartheidu v konečném důsledku černochy velmi poškodilo, zejména ekonomicky. Prostě najednou padla určitá společenská pravidla a horká krev jihoafrických černochů se naplno projevila, nyní je ta země v chaosu, loupeže, vraždy, bezdomovství, nízká úroveň vzdělanosti atd - myslím, že analogie s našimi Romy se dá tušit - potřebují pevnou ruku a nekompromisní vyžadování limitů a hranic.
Národy už v časech Bible nedostaly od Pána Boha žádnou naději, že existuje cosi jako mír mezi nimi. Naopak, spíš je nemožné, aby se národy na Zemi snesli a rozuměli si až na věky. Z národů které uctívaly různá božstva si Bůh vybíral vždy jen jednotlivce viz.: příběh Abrama /Abrhama. Tito jednotlivci dostávali šance stát se počátkem etnik a národů nových a dostávali velmi pevný společenský kodex ...
Romům se ničeho takového bohužel nedostalo.
3 Bogan Bogan | Dnes v 10:09 | Reagovat
Škoda,že už to národní uvědomění opět uvadá.Tak jako vždyci.No jo Made in Čechia viď Tlampi.


Vyústí nepokoje na Šluknovsku v rasovou válku?
2. září 2011 v 6:40 | Přemek Bis, music: ICE CUBE on the YOUTUBE | KONTROVERZE

Mnozí rodiče českých prvňáků si možná včera oddechli, že jejich dítko nebude chodit do třídy s Romy. Přiznejme si, kdo by chtěl Romy za sousedy? Kdo z nás je klidný, prochází-li kolem skupinky hlučných romských spoluobčanů? Průzkumy veřejného mínění zas a znovu ukazují na obrovskou míru latentní rasové nenávisti Čechů k Romům, přestože absolutní většina českých Romů se hlásí k občanství českému. Proč se od svých politiků nemůžeme stále dočkat nějakých funkčních řešení těchto problematických skutečností?

Současné události ve Šluknovském výběžku evokují někdejší rasové nepokoje v USA. Podoba rasové nenávisti v naší zemi sice zdaleka nedosahuje podoby, jakou má rasismus ve Spojených státech amerických, nicméně se léta opomíjený problém má tendenci rozrůst v problém neřešitelný. V budoucnu se tedy klidně může stát, že ve městech a obcích budou čtvrti a místa natolik nebezpečná, že se do nich běžní občané z jiných čtvrtí nebo částí republiky vůbec neodváží. Taková situace může mít velký vliv na hodnotu a možnou neprodejnost nemovitostí v takové problémové čtvrti, může mít vliv také na obecnou důvěryhodnost člověka, který takovou čtvrť obývá a někde tuto skutečnost uvede a konečně velmi snižuje kvalitu života v takové čtvrti či místě obecně(strach z přepadení, strach o děti, strach z vykradení bytů a domů, neustálá přítomnost násilí aj.).

Doba se změnila a vlivem přetrvávající ekonomické krize se sociální napětí, dříve jen tušené, naplno projevuje. Nyní již nelze občanům v ČR tvrdit, že rasová a sociální segregace Romů v Česku neexistuje. Krádeže, loupežná přepadení, prostituce, drogové závislosti a gamblerství, nevzdělanost, nemožnost uplatnění na trhu práce a tím pádem nulový výnos z daňových odvodů - toto vše jsou fenomény s českými Romy související.

Co je třeba?
Začít mluvit o české rasové diskriminaci romského etnika. Skutečně se Romům ani nemůže podařit uspět, protože předsudky a nenávist vůči nim předáváme každé další nové generaci. Na druhou stranu je také třeba české Romy doslova přinutit k občanské zodpovědnosti. Je třeba Romům VÝRAZNĚ A OPRAVDOVĚ pomoci v přístupu ke vzdělání a k legální práci(i kdyby je měl všechny zaměstnat stát). Je třeba brát Romy v naší zemi jako fakt a chovat se k nim jako k lidem, kteří si život v Česku právem zvolili, souhlasí s právní podobou našeho státu a tím pádem se i rozhodují žít řádně a odpovědně jako každý z nás. Pro období změn v české společnosti je rovněž třeba zvýšit početní stavy policie ve vyloučených lokalitách, ne je snižovat.
Pokud se bude důsledně realizovat vše výše uvedené, bude to stát stamiliony korun.
Jestliže však bude Česko nadále pouze vyplácet sociální dávky, zavírat romské zločince do kriminálů a zaměstnávat nekompetentní bývalé rockery coby spasitele českých Romů, budou veškeré takto investované peníze daňových poplatníků doslova vyhazovány oknem.

Pokud řádní občané v místech se sociálně vyloučenými lokalitami přestanou věřit policii a státu a vezmou spravedlnost do svých rukou, může to roztočit vleklý kolotoč nenávisti a násilí. Náprava do stavu sociálního smíru pak bude těžká, ne-li nemožná. Zkušenosti ze zemí jako je Francie, Anglie nebo právě USA tomu jasně nasvědčují. V uvedených zemích je vždy po nějaký čas klid, aby pak násilí a nenávist znovu propukly.

Přejme si, aby zvítězila zákonnost, moudrost a spravedlnost. Přejme si, aby všem občanům vláda naší země doložila svou kompetentnost, sílu a legitimitu a nedovolila vznik vleklé rasové občanské války v ČR. Nedávné rozhodnutí pana ministra Kubiceho o vyslání policejních posil na Šluknovsko je příslibem, že by se tato přání mohla naplnit.


Shlédněte dva dobré filmy o přetrvávající rasové segregaci ve velkých městech USA:


HALO HALO, TADY TLAMPAČ. MOŽNÁ S TÍM BLOGEM SEKNU ...

1. října 2011 v 11:10 | AUTOR |  AVÍZO
HALO HALO, TADY TLAMPAČ. MOŽNÁ S TÍM BLOGEM SEKNU ...
NĚJAK MĚ DOCHÁZÍ DECH.
CO VY NA TO ???
A NENÍ TO TÍM, ŽE SJÍŽDÍM TADY TUDLE MUZIKU,
TÍM TO NENÍ.
CHYBÍ NĚ LÁSKA.
VÍTE???