Červenec 2011

Vybíráme foťák aneb co se nabízí na trhu s digitálními fotoaparáty

22. července 2011 v 1:38 | Text: Tlampač, foto: Google search |  PRODUCTS
Fotoaparát je dnes neodmyslitelným záznamovým zařízením. Masová digitalizace fotografie v minulé dekádě zároveň učinila digitální aparáty široce dostupnými. Pro laika a běžného spotřebitele však může být orientace na trhu fotoaparátů poměrně složitá.
Co by si měl tedy potencionální zákazník vybrat, aby dobře dostál poměru cena-výkon? Je lepší vlastnit jednookou digizrcadlovku či se spokojit s kompaktem?
Pokusím se nyní popsat velmi jednoduše trendy ve vývoji a rozdělení dnes vyráběných typů fotoaparátů.
U fotoaparátů napříč cenovými třídami začaly před několika lety mizet optické a elektronické hledáčky. Byť hledáčky mnohdy u uživatelů plnily funkci jenom doplňkovou a fotili přes velké displeje, je nutné říci, že to byl pro fotografy krok špatným směrem. Chodit s rukama před sebou jako náměsíčný a stiskat přitom spoušť je dnes bohužel zcela běžné (vzpomínám na svou osobní zkušenost s Kyocerou Finecam SL300R, ta rovněž neměla hledáček, neuměl jsem vyfotit jedinou fotku bez "kácejících" se postav a předmětů).
Naopak se během let objevila široká ohniska objektivů (28mm a méně) a zlepšila se jejich světelnost. Zákaznická obliba Ultrazoomů přinesla do fotopřístrojů stabilizátory obrazu, ty bývají elektronické, opticko-mechanické, popřípadě duální. U zrcadlovek jsou vestavěny do těl přístrojů (Olympus) nebo do těl objektivů (Canon, Nikon, aj.).
Neustále se také zvyšuje velikost rozlišení, tedy počet pixelů-obrazových bodů na snímacích čipech. Standardem je dnes 10 milionů pixelů. Vylepšil se rovněž záznam videa, nově lze u mnoha typů foťáků natáčet video v HD kvalitě a pomocí HDMI výstupu z aparátů tato videa přenášet do PC.
Rovněž paměťová média, na která fotoaparáty vyfocené snímky ukládají, prošla velkým vývojem a dnes prakticky veškeré moderní přístroje zapisují snímky na Secure Digital (SD, SDHC, SDXC) karty, vyvinuté společností Matsushita. Profipřístroje a digizrcadlovky dále využívají profi formátu Compact Flash (CF). V konkurenčním boji tak neobstály karty firmy Sony, nazvané Memory Stick, ani karty typu Xd, prosazované konsorciem Olympus - Fujifilm.

Rozdělení digitálních fotoaparátů podle konstrukčních a cenových tříd (řazeno vzestupně):

COMPACT CCD jsou rozměrově kompaktní fotoaparáty s velmi malými CCD snímacími čipy. Nejběžnější a až na vyjjímky nejlevnější produkce. Cílí se zde na uživatele, který fotografuje jen občas, na dovolené, o Vánocích, na svatbě apod. Nyní je hlavním vývojovým trendem v této třídě co největší rozsah objektivů nebo-li zoomu, zpravidla začínajícím na širokoúhlém ohnisku 28mm a co největší počet obrazových bodů snímače/čipu, ten se pohybuje od 12 do 18 mil. obrazových bodů. Patří sem jak přístroje za cenu kolem jednoho tisíce korun, tak třeba legenda Canon G 12 a její rival Nikon P7000. Oba jmenované modely mají konstrukci s průhledovým optickým hledáčkem, jsou několikanásobně dražší než základní modely této třídy a poskytují výbornou obrazovou kvalitu. Bonbónkem kategorie COMPACT CCD je špičkový a ultra kompaktní fotozápisník Panasonic Lumix LX5 s vysoce světelným objektivem Leica (cena tohoto modelu se stále pohybuje kolem 10 tis. Kč!).
Rovněž sem spadají tzv. Ultrazoomy, tedy kompakty s tvarem těla jako má kategorie EVF, ovšem právě bez EVF, tedy elektronického hledáčku např.: Nikon L110 aj.
COMPACT CMOS jsou rovněž rozměrově velmi kompaktní fotoaparáty, ovšem s kvalitnějšími snímacími čipy typu CMOS. Snaha výrobců o dosažení maximálních obrazových výsledků a malého obrazového šumu v miniaturním těle přístroje si využití těchto dražších čipů vynucuje. Třídu představují např.: cenou Eisa ověnčený Sony DSC HX5 za kompaktní fotoaparát roku 2010/2011 či Nikon P300.
Také sem spadají tzv. Ultrazoomy, tedy kompakty s tvarem těla jako má kategorie EVF a s velkým rozsahem ohniskových vzdáleností objektivu, avšak bez elektronického hledáčku např.: Sony HX100V s objektivem Carl Zeiss nebo Olympus SZ30 a Nikon P500.
Do této třídy spadají rovněž dvě značky s poněkud netradičním přístupem ke konstruování foťáků a to Ricoh a Fujifilm.
Ricoh u svých modelů sází na nekompromisní obrazovou kvalitu a podřizuje ji vše, tedy i prodejní cenu. Aparát, který za své peníze dostanete však bude plnit i vaše nejvyšší nároky. Nejnovější model s CMOS snímačem je Ricoh CX5.
Návratem ke spontánní reportážní a sociální fotografii ve stylu pánů Koudelky, Bressona aj. by mohl být nový a velmi vychvalovaný Fujifilm X 100. Tento přístroj sází na velký CMOS snímací čip, umístěný do masivního avšak kompaktního kovového těla a to vše v desítkách let odzkoušenému designu, dnes působícímu jako retro. Pevné (bez zoomu) 35 mm ohnisko jeho objektivu je přesně to, co člověk s aparátem v ulicích potřebuje. Bohužel cena zatím lidová není a vývojáři musí ještě zpracovat spoustu konstrukčních nedostatků. Nicméně jeho vestavěný optický hledáček je z hlediska tvorby fotografie a zejména dodržení kompozičních pravidel podstatný. Možnost promítat si do tohoto hledáčku i elektronické informace je poměrně revoluční a osobně očekávám vývoj fotoaparátů pro poloprofesionální využití tímto směrem. Je to také třída, kde by se mohla znovu "najít" slavná německá firma Leica s modelem M9 (tato známá značka poprvé přinesla miniaturní rozměry do světa fotopřístrojů svým legendárním a nesmírně populárním modelem LEICA 1A a poté řadou M).
EVF nebo-li Electronic wiev finder jsou fotoaparáty s elektronickým hledáčkem (odtud název) a konstrukcí podobnou digitálním zrcadlovkám, vybavené zpravidla CCD snímacími čipy. Rozpoznatelné jsou zejména podle velkého rozsahu objektivu, tzv. Zoomu, není vyjjímkou ohnisková vzdálenost 28 - 800 mm!
Fotoaparáty EVF mají obrovskou výhodu v kontrole uživatele nad přístrojem, fotky se díky hledáčku snadno komponují a tvoří procesem podobným jako u zrcadlovek. Kvalita obrazu převažuje zpravidla nad oběma předešlými kategoriemi kompaktů (dáno kvalitou a velikostí optiky). Hlavními představiteli třídy jsou fotoaparáty firem Panasonic a Fujifilm, které dosahují pozoruhodných obrazových výsledků. Modely Fujifilm HS10 a HS20 nebo pokračovatelé úspěšné panasonicovské řady FZ s objektivy Leica, DMC FZ100 a DMC FZ45, jsou dobrým vstupem do světa kvalitní amatérské a rodinné fotografie.
EVIL nebo také MIRROR LESS jsou fotoaparáty nabízející kompaktní rozměry těla aparátu a kvalitní výměnné objektivy. Jedná se o nový vývojový trend vyvolaný potřebou miniaturizace, zřejmě také potřebou dosažení vyšších zisků výrobců - zde poněkud spekuluji, neboť u těchto typů přístrojů se nevyskytuje výrobně náročná a tedy i drahá zrcadlová šachta, běžná u digitálních zrcadlovek - DSLR. Zástupci této třídy jsou hlavně Olympusy Pen a Panasonicy Lumix řad G, GH, GF a GX vybavené čipy 4/3 a objektivy systému Micro Four Thirds. Pentax se rovněž hlásí o slovo s novým modelem Q. Také společnost Sony přišla s EVIL modelem, který pojmenovala Nex 5. Sony, Pentax a Olympus ovšem šetří na konstrukci a v základu tak nedostanete za své peníze žádný hledáček, pokud jej chcete, lze jej za nemalé další investice dokoupit. Fotografovat pouze s obrovským displejem přináší zejména energetický problém, veliké několikapalcové displeje totiž spotřebují mnoho cenné energie a do malých těl těchto aparátů se velké akumulátory použít nedají.
DSLR 4/3 tzv. Four Thirds systém vyvinutý koncerny Olympus a Matsushita (Panasonic) využívá čipů o poměru stran 4/3. Systém Four Thirds v digitálních zrcadlovkách asi nebude mít pokračování, neboť velikost čipu je poměrně pevně svázána s objektivy Four Thirds a čip 4/3 je relativně malý. Snažení ostatních výrobců zrcadlovek pokračuje směrem k levné Full Frame (DSLR FF) technologii a tak slavné Olympusy E-system spolu s některými Lumixy od Panasonicu a Leicami zřejmě pějí svou labutí píseň. Je však možné, že v budoucnu se kompaktní rozměry čipů 4/3 uplatní ve třídě běžných kompaktů, kde dosud dominují CCD snímače a posunou tak obrazovou kvalitu o laťku výš, zatím se je snaží Olympus a Panasonic využít v Evil aparátech Micro Four Thirds. Zástupcem třídy DSLR 4/3 je např. Olympus E620.
DSLR APS jsou jednooké amatérské a poloprofesionální digitální zrcadlovky s většími snímacími čipy formátů APS - C, APS - H, DX atp. Hlavními výrobci jsou odvěcí rivalové Canon a Nikon, následované Sony Alpha (bajonet Konica-Minolta) a v Čechách ne tak populárním Pentaxem/Samsungem. CMOS čipy jsou o něco větší nežli u systému DSLR 4/3, poskytují tak objektivně lepší výsledky z hlediska nižšího obrazového šumu. Hlavními představiteli této třídy jsou Canony 550D, 600D, 60D a 7D, Nikony D3100, D5100, D90 a D7000, Sony Alpha 33 a Alpha 55, skvělý a odolný Pentax K5 aj.
DSLR FF je třída profesionálních jednookých digitálních zrcadlovek, s velkými snímacími čipy velikosti kinofilmového políčka, tzv. FULL FRAME. Jedná se o zatím nejdokonalejší a relativně cenově dostupnou techniku, která v budoucnu možná dokonce umožní neomezené použití starších kinofilmových objektivů (zmizí tzv. Crop faktor). Hlavním představitelem třídy je vynikající Canon 5D a jeho nástupce Canon 5D Mark II, který poprvé umožnil za cenu menší než nový automobil dosáhnout všem fotografům profesionálních fotografických výsledků.

Přehled velikostí používaných snímačů v digitálních fotoaparátech


Další samostatnou třídu tvoří velkoformátové a speciální přístroje značek MAMIYA, HASSELBLAD, LEICA, CONTAX, PENTAX aj. Mimo branži profesionálních fotografů se s těmito přístroji praktickyni nesetkáte.

Co zakoupit? Zde Vás má plně v hrsti reklama a marketing jednotlivých výrobců a rovněž velmi záleží kde a od jakého prodavače nakupujete. Nedá se striktně řící, které foťáky jsou ty nej, záleží plně na vaších potřebách a stavu peněženky. Pokud to s focením myslíte alespoň trochu vážněji, je dobré se poohlédnout po modelech od COMPACT CMOS výše. Vynaložené finance se Vám vrátí v lepších fotografiích. Pokud Vám nezáleží ani na penězích ani na hmotnosti a velikosti, investujte rovnou do DSLR.

Pokud máte chuť znát a vědět víc, obraťte se sem: http://www.hkf.cz/

ZRUŠME STÁT?!

21. července 2011 v 21:37 | Tlampač |  KONTROVERZE
Má české, tak trochu Kocourkovsko-anarchistické zřízení podobu dobře fungujícího a řádně spravovaného státu? Proč vlastně naše země nese název republika, když běžný lid nesmí do ničeho zasahovat a mluvit? Místo obecné občanské úcty, hrdosti a víry ve vlastní stát, stále zůstává tradiční nadávání (nejen) v hospodách. Proč tomu tak je? Možná i pro řadu zdánlivě trpkých skutečností a denních realit. Pojďme si některé nešvary připomenout:

Mnozí čeští učitelé s méně atraktivními aprobacemi, jsou přes prázdniny registrováni na pracovních úřadech (místo aby se vzdělávali v kurzech, jezdili na výměnné pobyty, využívali výhod evr. grantů aj.). Český stát bohužel není těmto učitelům schopen poskytnout nějaké solidní zázemí a ani prázdninovou mzdu, byť adekvátně sníženou úměrně jejich dlouhému prázdninovému volnu.
Opravdu se nedá vše nastavit tak, aby učitelé "s méně důležitými aprobacemi" o prázdninách dostali méně a během roku více peněz, měli to zakotvené v pracovních smlouvách a stát s nimi zacházel jako s významnou ekonomickou veličinou? Naši učitelé přece učí novou českou elitu i nové budoucí zaměstnance a budují také občanskou společnost, proč jimi tedy takto opovrhujeme? Neutratí v konečném důsledku stát a zřizovatelé škol díky anabázi s pracáky více veřejných prostředků? Připomenu náklady na úřednice na ÚP, stát platí pojištění za nezaměstnaného, sniží se rovněž koupěschopnost učitele bez práce. Nemluvím už vůbec o etickém rozměru takového přístupu k mnohým učitelům. Jak chceme budovat ekonomiku a stát bez řádného ohodnocení vysokoškolsky i jinak vzdělaných pedagogů, ať už hovořím o penězích nebo celospolečenském respektu? Proč o tomto dlouholetém negativním fenoménu česká média mlčí?

Nejlepším byznysem v Česku posledních let bylo zřízení vymahačské firmy a pracovat jako exekutor. Naší justici a ministru spravedlnosti ovšem exekutoři poněkud přerostli přes hlavu a zneužívání jejich postavení je každodenní realitou. Opět je na vině český stát, jako garant a ochránce norem a pravidel. Volání mnohých odborníků po výuce dětí a mládeže k větší finanční gramotnosti ve školách je nevyslyšeno a je stále v nedohlednu. Z hlediska ústavy a zákonnosti je jednání mnohých exekutorů k dlužníkům přinejmenším sporné. Pokud soudci nejvyššího soudu ČR neumějí nastavit judikaturu tak, aby právo a etika šly při vymáhání dluhů ruku v ruce a v existujícím právním a finančním chaosu se uprázdněných šancí mohli ujímat bezskrupulózní dravci, je asi někde chyba. Zadlužené a předlužené (na několik životů) občany pak živí stát a my všichni z daní :(, profit zůstává exekutorům.

Ministr vnitra začal loni šetřit. Policisté poté začali chodit na brigády, aby vůbec uživili své rodiny. Jejich kolegové profesionální hasiči některé více rizikové hasební zákroky odmítají podstupovat právě s ohledem na zvýšené, ovšem nikým nezaplacené riziko. Nyní opět udeřily povodně, kam se stát obrátí o pomoc? Ano, na lidi k tomu povolané. Kolik obětavých lidí však v těchto složkách vydrží navzdory klesající společenské prestiži jejich povolání?

Vojsko. Naše smutná historická zkušenost s válkami by měla náš národ a potažmo stát motivovat k vytvoření bojeschopné obranné armády, kde se bude utrácet jen za bezpečné padáky a kvalitní a funkční letadla, transportéry, terénní vozidla apod. Náše národní a státní bytí by mělo být podpořeno jedním z garantů svébytnosti, tím je právě armáda. Její nejlepší část, která kdesi v Afghanistánu prochází v podstatě jen velmi drahým tréninkem, je slabou náplastí na stovky utracených milionů Kč ročně. Pokud by stál nový Hitler na českých hranicích, vzdala by se opět česká armáda nebo by bojovala a my všichni s ní?

Byla akce s výměnnou funkčních autolékarniček za jiné podvodem desetiletí? S argumentem, jak se zvýší šance na záchranu raněných doplněním lékárniček o termofólii a dýchací roušku, jsme byli všichni nuceni utratit nemalé peníze zbytečně (staré autolékarničky dostali Afričané a Afghánci - no, dejme tomu). Celá tato anabáze ukazuje na jasnou neschopnost českého státu a jeho úředníků. Možná stačilo občany vyzvat k doplnění stávajících autolékarniček o nové komponenty a nějak je za jejich občanský přístup odměnit, třeba bonusem na povinném ručení. Právě v těchto dnech vyhláška původní nařízení ruší, občané ČR tak dali jen někomu z kamarádů politiků vydělat a utratili zbytečně 2 mld. korun. Paradox povinné dýchací roušky je v tom, že záchranáři již několik let prosazují obecnou znalost a umění nepřímé masáže srdce.
K bezprostřední záchraně člověka totiž masáž hrudníku postačuje, dýchací roušku považují záchranáři za laiky nepoužitelnou!!!

Vybere se na daních dost na to, aby české silnice byly bez děr? Proč moderní silnice vydrží méně, než ty před lety a přitom je jejich stavba stokrát dražší? Proč se silnice počítají do státní infrastruktury, když stát jejich fungování a kvalitu zajistit nedovede? Jak to, že výběr mýta nestačí na opravu dálnic a silnic 1. třídy? Možná by se mělo více hospodařit s vybraným mýtem a méně přerozdělovat.

Atd.

Atd.

Atd.

Český stát tak nějak NEFUNGUJE. Což takhle jej rozpustit a uprázdněný prostor po něm dát k dispozici pro něco lepšího?

Malíkov u Moravské Třebové

17. července 2011 v 20:49 | Foto: Tlampač |  HASIČÁRNY

Vieweghův deník

15. července 2011 v 7:00 | Já, Nošík |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU - ANTIKVARIÁT
Pokud přirovnám spisovatele Viewegha k režiséru Hřebejkovi(oni dva jsou kámoši), musím nutně konstatovat: Nejplodnější představitelé svého oboru.
Mají talent(nesporně), mají marketingový potenciál(obrovský) a jsou poměrně nekonfliktní, tím pádem můžou oslovit svým dílem spoustu lidí(dnes se tomu anglicky říká mainstreamové publikum). Vymezím se jen v tom, že dosud jsem od tohoto sázavského patriota nic nečetl a nijak mi to nevadilo.

Knížka Báječný rok [deník 2005] mě lákala už v době svého uvedení, číst si o někom autenticky - to mě ba. A mám pocit, že jsem snad i nějakou tu recenzi četl a to mě namlsalo, takže Michale, ti tví nepřátelští kritici to zas až tak špatně nedělají. Jenže v naší okresní knihovně byla imrvére zadaná a nebo půjčená, nechal jsem to tak. "Naštěstí" naše knihovna tuhle knížku letos na jaře vyřadila, prostě už tolik netáhla a nebylo by místo na novinky, takže šupajda s ní do výprodeje. Tam jsem ji s velikým uspokojením nalezl(mám německé předky, tedy úzkostlivě hledím na každý fenik) a po pěti letech od její premiéry začal číst. Řeknete si, jasně, recenze starý knížky, to si strč do prdele. Jenže Tlampačovská rubrika se jmenuje Antikvariát a má za úkol Refresh, tedy takové to pomyslné stisknutí ikonky na obrazovce počítače, spoustu tehdejších dobových událostí si člověk při tomto Refresh čtení připomene.

Deník slavného spisovatele je deníkem skutečným. Sám autor v něm prohlašuje, že to co my můžeme číst, je z devadesáti procent pravda, zbytek je jen a jenom jeho výlučně soukromá věc. Vieweghovo vyznání o starostech i banalitách, o strachu o své blízké, o sexu, o hemoroidech a stárnutí, o pocitu hrdosti nad vydělanými penězi, o radosti nad novým autem, o pocitu uspokojení nad zájmem žen, o chutí se občas pořádně opít ... Nic z toho není výlučným atributem spisovatelů, takhle a podobně žijeme všichni uprostřed Evropy.

Protože je ta kniha opravdu dobře napsaná, beru ji sebou všude - dokonce i na záchod, tam se odjakživa dobře četlo:). V závěru knihy se toho děje najednou nějak příliš a tak jsem si konec deníku přečetl napřed. Poslední věty jsou plné synovské lásky k otci a já díky těm větám vím, že pan Michal je dobře vychovaný a myslím, že i charakterní člověk.
A to mi stačí.

PS Za tři dny jsem na str. 319.

Byl jsem také zavzpomínat na bojišti 1866

12. července 2011 v 21:51 | Text a foto: Mirek T. |  ON THE ROAD AGAIN
Ahoj čtenáři Tlampače.

Už delší čas jsem si plánoval cestu na bojiště z 3.července roku 1866. Pořád jsem to ale nějak odkládal. Nakonec to byl článek o Vojně 1866
, který mě přivedl k nápadu realizovat své cyklo-putování právě teď. Sedl jsem na kolo a vyrazil směrem na Stěžery, Stěžírky, Horní Přím a Bor. První větší zastávka byla na Žižkově stole, protože odtamtud je nádherný výhled na celé někdejší bojiště. Pak už to jelo z kopce celkem samo a to až do Rosnice a pak do Všestar. Z Rozběřic jsem pak cestou Úvozem mrtvých vylezl ke Chlumu. Celou dobu jsem myslel na tu hrůzu, kterou tam museli ti lidé prožít - pro více jak 4.000 mužů to byly úplně poslední okamžiky jejich pozemského života. Tak mi ani nedošlo, jaké že je horko a že táhnu kolo v poledním žáru do kopce.
Nahoře na Chlumu jsem obešel všechny pomníky, včetně těch na hřbitově u chlumského kostelíka, a pak jsem zase sjel dolů do Lípy a přes Čistěves do lesa Svíb. To je další hromadné pohřebiště rakousko-uherských a pruských vojáků. Na vyhlídce směrem k Máslojedům jsem pak zastavil a díval se do kraje. Takový to byl tichý a klidný den. Tehdy to tady však začalo - 3.7.1866 brzy ráno. A pěknou kanonádou.
Je fajn, že mimo všude přítomných hrobů jsem tu také nalezl něco optimistického. Snad aby celé místo této tragédie nepůsobilo na návštěvníky jen depresivně, rozhodli se místní pojmenovat alej vedoucí z Máslojed do Svíbu "Alejí dětí narozených v 21.století". Krásný nápad. :-) Vrátil jsem se domů plný dojmů a se spálenýma nohama, které jediné jsem si zapomněl namazat. Moje chyba. Podělím se o několik obrázků z mého putování místem někdejší velké bolesti mnoha našich krajanů a děkuji za hezký článek na Tlampači.


Vesec u Sobotky

12. července 2011 v 21:05 | Mirek T. |  HASIČÁRNY
Posílám obrázek z mého nedávného putování po Českém ráji.
Ve Vesci, což je skutečně malebná vesnička kousek od Sobotky, jsem nalezl tak krásnou hasičárnu, že mi to prostě nedalo, a vyfotil jsem ji pro Tlampač Univerzál.
Mimochodem, právě tady se točily záběry k filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. :-)

Mirek T.

145.let od Vojny 1866

6. července 2011 v 1:40 | Tlampač a Tomáš Máša, videos: Youtube |  KÖNIGGRÄTZ
Byl jsem se devětadvacátého června projít kolem Všestar, zavzpomínat na nevinné.
Prošel jsem Rosnicemi nahoru k Žižkově stolu a myslel na chlapy bojující v této "pramáti" obou válek světových, hlavně na ty mladé kluky, co tu ztratili to nejcennější, svůj mladý život.
Představa krajiny po bitvě, s bolestí řvoucími ale i tiše sténajícími muži, někteří se třásli chladem nadcházející oblačné noci a doufali v obvázání svých ran a v brzkou pomoc, mě děsila. Smrt byla prý úplně všude kolem. Někdo volal mámu, jiný myslel na své děvče, další se modlil k Bohu. Odměna pro ty nejslabší: hromadný hrob, hnusná vlhká šachta plná stovek lidských těl a navrch nehašené vápno. Někteří ranění stále žili, kdo by se však staral o nějakou diagnózu, pohřbeni zaživa, byli vhozeni na ty pod sebou.
Kolik Východočechů má asi předky někde v Německu či Rakousku, naším krajem prošlo skoro půl milionu vojáků z obou stran a české holky vždy měli bujné vnady a veselá ústa. Randění mezi tím puchem z mrtvých koní si představit nedovedu, jen píšu, co se mi cestou honilo hlavou.
Mezi těmi Němci a Němci bylo tolik Čechů a Moravanů, koho zajímalo, že se jich ten spor o Německý spolek netýká, tady máš mundúr a flintu Lorenzku a koukej šlapat za Franz Josefa!
Mám v sobě hannoverské geny, též sudetoněmecké a samosebou hlavně české a moravské, proto rozumím všem důvodům pro i proti té zkurvené a zbytečné válce. Tenkrát se na polích u Hradce rozhodovalo o podobě dnešní Evropy a stále ještě nemůžeme být spokojeni.
Špatné velení, špatná politická rozhodnutí, podobně jako mnohem později, v osmatřicátém. O nás bez nás. Přitom agilní Prusko nám jakous takous naději na samostatné bytí ve své vlastní zemi dávalo, čekalo se však až na rodáka z Hodonína, Slováka, Moravana a Němce! Tomáše Masaryka, v té době mu táhlo na šestnáct.
No a Prusy nezbývá než obdivovat, jak si šli za svým, za ideou svého státu, kde bude všechno alles gute. Technicky měli navrch, vždyť pozorovatelé z okruhu pruského vojenského velení se učili v americké občanské válce a zkostnatělost katolického Rakouska prostě nemohla konkurovat jejich protestantské dravosti a touze mít vše dokonalé a vymakané. Johann Nikolaus von Dreyse byl chytrý a podnikavý muž, jeho puška se stala prababičkou těch dnešních automatických smrtících kos, Prajzská Pickelhaubna tvarově inspirovala slavnou vojenskou přilbu vz.1916 a pak i 38, 40 a nakonec americká balistická přilba je její vnučkou, rovněž ono známé Gott mit Uns už se tenkrát u Hradce skvělo na sponách opasků německy hovořících vojáků. Prostě naši pradědové byli svědky revoluce ve vojenském vybavení a vzhledu uniforem.
Tolik na mě ta procházka mezi poli bojiště války 1866 zapůsobila, že jsem se tam byl projít i včera. Vzal jsem své děti a vedl je na hroby těch nevinných vojáků. Vystoupili jsme v Dvorech Dlouhých a přes Střezetice, Probluz a Břízu sešli až do Königgrätz. Cestou jsme se smáli, povídali si a házeli po sobě bodláky.
My jsme naživu a možná máme ještě lecos hezkého před sebou.

Dne 6. července 1866 zastavila pruská hlídka v Jaroměři v Hostinci U Koláčků, kde byla překvapena rakouskou hlídkou z josefovské pevnosti. Polák v pruské uniformě padl po výstřelu u sochy sv. Jana. V jeho kapse se nacházel dopis s datem 4.7. 1866: "Milý tatínku! My všichni Ti píšeme, abys věděl, že jsme hodný a že se ve škole učíme. ... atéž se za Tebe modlíme, aby Ti dal Pán Bůh zdraví a abys co nejdříve přišel domů, neb maminka jest stále smutná a často pláče... Ondřej, Katruše, Tomáš, Marie, Vojtěch. "




U nás v Česku jsme velmi hákliví na tuhle "Starou ošklivou melodii"(také se tak jmenuje skvělá, populárně naučná historická kniha od F. Seibta):
Dlužno podotknouti, že je ta melodie velmi chytlavá a za nic z dějinných událostí nemůže. Je to jen muzika!




OBLIGÁTNÍ TLAMPAČOVSKÉ POST SCRIPTUM:

Sedím na noční šichtě s panem Tomášem Mášou, členem klubu vojenské historie. Povídáme si o válkách a válčení, zejména však o velké válce roku 1866, od které v těchto dnech uplyne 145 let.

Tlampač: Jak se Vám Tomáši líbily letošní oslavy bitvy Na Chlumu?
T. Máša: Oslavy byly super, jen mě moc mrzelo, že díky svému zdravotnímu stavu jsem nemohl býti u všeho. Kamarádi už od středy bojovali proti Prajzům a já u toho nemohl být.
Tlampač: A u čeho jste tedy byl?
T. Máša: V pátek jsem se ubytoval v táboře na Chlumu, a už se jelo do Hradce pochodovat do ulic a oslavit výročí bitvy na tamější Malé náměstí.
Tlampač: Tam jsem Vás také viděl. Pochodoval jste v čele rakouských pěšáků, moc vám to v té uniformě seklo! Co bylo proti minulým ročníkům oslav nového?
T. Máša: Nejvíce mě letos zaujala replika rakouského raketometu, kterou dali dohromady a předvedli kamarádi dělostřelci z Jaroměře. Také se mi líbilo ocenění dlouholeté činnosti členů klubů voj. historie formou vyznamenání. Samozřejmě atmosféra, kamarádský duch a vše co k tomu patří.
Tlampač: Prý jste do ležení na Chlumu propašoval i našeho reportéra Vilgyho? Nezlobil moc?
T. Máša: Vilgy se choval způsobně a zlobil pouze přiměřeně. Např.: pořád koukal po ženských v dobových kostýmech, syčák!
Tlampač: Ano, něco jsem o tom též zaslechl :). Co rekonstrukce bitvy? Zahrál jste si v ní?
T. Máša: Ano, samozřejmě, byl jsem raněn v 10. minutě boje a položil život za císaře pána a jeho rodinu. Poté co jsem byl zdravotníky přenesen v "agónii" do lazaretu, náhle jsem dostal chuť do života a zběhl k dělostřelectvu, neboli artilerii.
Tlampač: Máte Tomáši zřejmě několik životů, podobně jako kočka. Jaké přijetí se Vám dostalo od kámošů z klubů, po té něšťastné události z lešením(Tomáše život ani Pán Bůh opravdu nešetřil)?
T. Máša: I v osobním životě jsem dostal tu příslovečnou chuť do života, nedal se pokořit a to právě díky svému milovanému hobby, vojenské historii. Nebýt kamarádů, nebyl bych šťastným. Jsou mi důkazem, že kameradschaft je skutečná životní hodnota a moc jim za skvělé přijetí loni a letos děkuji. Jsou ohromní a mám je rád.
Tlampač: To co říkáte, mě dojímá. Není to dnes mezi lidmi úplně běžné. Co Tomáši plánujete do budoucna?
Tomáš Máša: Chtěl bych začít znova opravdově žít, dát si co nejvíce do kupy nohu po úraze, na vozík už to díky Bohu není. Chtěl bych zase začít pracovat, šetřit, koupit nebo pronajmout bydlení, být opět užitečný a spokojený chlap.
Tlampač: To Vám Tome ze srdce přeji a přeji rovněž už jen samé dobré dny. Díky za rozhovor.

Na fotografii skotské jednotky střelců je Tomáš Máša označen červenou tečkou