Duben 2011

POČKEJ, POČKEJ

29. dubna 2011 v 13:34 | Ondříček David - režisér a Macháček Jiří - herec / zdroj: YouTube
Je to legrační, že?


Polabím na soutok, za Vítkem, Kelty a k velikému rybníku Žehuň

26. dubna 2011 v 17:02 | Text a foto: Tlampač, video ČT - cyklus Lapidárium |  ON THE ROAD AGAIN
VÝLET VHODNÝ PRO: PĚŠÍ/CYKLO

Polabí, zdejší krajina se jeví jako poněkud monotónní a fádní. Přesto se i zde najdou místa neobyčejná a pro turisty velmi zajímavá. Rád bych vás pozval na výlet do krajiny, kde se utvářela česká státnost a jež je osídlena nepřetržitě již od Neolitu a kde kdysi bývalo více rybníků, než v proslulých Jižních Čechách.
Náš výlet začne v historickém městě Poděbrady. Lázně v Poděbradech zná jistě každý a kdekdo ví, že na mnoha místech ve městě lze nalézt pramen železité vody se specifickou vůní a chutí. Vodu si můžeme natočit třeba do PET láhve u veřejného pramenu na Riegrově náměstí, je dobrá, zdravá, osvěžující a zadarmo:).
Navštívit hlavní poděbradské náměstí, nazvané Náměstí Jiřího po významném rodákovi a slavném husitském králi, patří k obligátním povinnostem. Je zde k vidění veliká králova jezdecká socha a také dobrou zmrzlinou vyhlášená a v horkých dnech lidmi doslova obléhaná cukrárna U Reinvaldů. Na zdejším zámku po dobu svých studií pobývali exprezident Václav Havel a režisér Miloš Forman. Hned pod zámkem je přístaviště výletních parníků - lodí se lze dopravit k soutoku Labe s Cidlinou či do nedalekého Nymburka. Nás více bude zajímat cyklostezka vedoucí tudy proti proudu Labe k jeho soutoku s Cidlinou.
Cyklostezka je v hezké a slunečné dny zcela zaplněna lázeňskými hosty, cyklisty, bruslaři, pejskaři a výletníky. Dávejte proto dobrý pozor na svou bezpečnost i zdraví druhých!
Soutok Cidliny a Labe je velice hojně navštěvován turisty i obyvateli blízkého okolí. Ve zdejších výletních restauracích a kioscích koupíte dobré pivo, klobásky a jiné dobroty. Příjemné posezení u vody je neodolatelné. Rezervace Libický luh na soutoku obou řek, je zachovanou přírodní lokalitou dokumentující charakter polabské krajiny před její industrializací. Naše další kroky či stopy kol povedou po zelené turistické značce k Hradišti Libice.
Libický památník připomene nejednoduchou českou historii, plnou vraždění a krve. Slavné Slavníkovské hradiště pozbylo významu kolem roku 1130, kdy se správa zdejší oblasti přesunula do blízkých Poděbrad. Pokračujeme stále po zelené značce směrem na Žehuň.
Jistě znáte Vítka, hrdinu knížky Jak jel Vítek do Prahy od Bohumila Říhy. Ano, Vítek byl právě z Libice nad Cidlinou, zdejší okolí je nyní na jaře opravdu malebné. Turistická stezka vede dále podél řeky Cidliny a bez problému je sjízdná na běžném kole, jen místy musíme být opatrní, abychom nesjeli do vody. Mineme jez, překročíme několik lávek pro pěší a pokračujeme do místní části Libice, do obce Kanín, proslulé významnými archeologickými nálezy z dob Lužické kultury.
Zelená nás přes Opolany přivádí do obce Sány, v jejím okolí můžeme občas spatřit hledače kovů, těžko říct, je-li jejich činnost legální. Pokračujeme k obci Dobšice, kde byly nalezeny stopy někdejšího Keltského osídlení, zdejší muzeum na Kelty upomíná. Pokud cestujeme na kole, je výhodnější do Žehuně pokračovat po silnici.
Obec Žehuň je nejteplejším místem v České republice, což možná vysvětluje tak pestrou historii osídlení zdejší krajiny. Stejnojmenný rybník vybudovaný na řece Cidlině je dlouhý 5,5 km a svou rozlohou je na 8. místě v České republice. Dokládá zašlou slávu východočeského středověkého rybníkářství.
Pokud jsme cyklisté, je možné pokračovat stále po místní komunikaci směrem na Chlumec nad Cidlinou. V obci Žiželice pak můžeme navštívit obchod - večerku s pestrým sortimentem a vychlazeným lahvovým pivem.
V horkých dnech je možné si ještě udělat odbočku na písník zvaný Pamětník. Zde můžete svlažit své tělo ve studené vodě a žízeň uhasíte u kiosku v podobě starého vyřazeného trolejbusu. Pamětník je také zdejší mekkou sportovních rybářů.
Pro pěší turisty se jeví jako zajímavější varianta vystoupat od rybníka nahoru k Žehuňské oboře a dojít až ke známému motorestu Kopičák.
U motorestu staví meziměstské autobusy, popřípadě můžeme dojít až na nedalekou vlakovou zastávku Běrunice na trati Křinec - Chlumec n. Cidl.

Další velmi zajímavý místní cíl:
Nedaleko Poděbrad ve středověku býval, při staré zemské silnici vedoucí z Vídně do Slezka, největší český rybník, zvaný Blato. Svou rozlohou 996 ha dodnes nebyl překonán a jeho někdejší břehy jsou stále patrné - video z cyklu ČT - Lapidárium.
V těchto místech také v prosinci 1941 dopadli po seskoku z letadla hrdinní čeští parašutisté ze skupiny SILVER A, jež spáchali atentát na protektora Reinharda Heydricha.

Hasičská zbrojnice Kanín - Polabí

23. dubna 2011 v 22:13 | Tlampač |  HASIČÁRNY
Hasičská zbrojnice v obci Kanín nedaleko Poděbrad.

Jarní multipack - samý speciál

21. dubna 2011 v 10:33 | Tlampač |  PIVO, BIER, BEER, CERVEZA - In Vino Veritas, In Pivo Taky
Velikonoce jsou často pivovary i obchodníky využívány ke zvýšení odbytu piva.
Podobně uvažovali obchodníci sítě obchodů Tesco, kde je nyní v nabídce multipack se sedmi pivními speciály za příznivou cenu 99.- Kč plus záloha za láhve. Protože rád koštuji piva, která neznám, zakoupil jsem jej.

V multipacku naleznete:

Prozatím jsem ochutnal Platan Granát 11, polotmavý.
Chuť tohoto piva mi absolutně sedla, hořké a na konci do sladka, vůně i pěna v pořádku, chlazeno po dobu 24 hodin na sedm stupňů celsia, nalito do sklenice s uzavřeným tvarem a na stopce, předem vypláchnuté vodou.
Ostatní speciály ochutnám v následujících dnech, své dojmy zveřejním.

Více informací o vybraných druzích piv naleznete rovněž na:

Zdeněk Zapletal – Probuď se a zpívej (1995)

20. dubna 2011 v 9:22 | Tlampač |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU - ANTIKVARIÁT
Rád bych Vám představil další knížku od Zdeňka Zapletala, žánrově je to kupodivu road story :) a navíc skutečný cestopis. Kerouakovská inspirace se nezapře, možná proto má kniha podtitul Znovu na cestě.

V polovině devadesátých let, v čase opětovného budování kapitalismu v Čechách, se Zdeněk Zapletal spolu se svým kamarádem, hercem a kolegou ze Zlínského rádia Publikum Michalem Žáčkem vydali na netradiční cestu. Neměla žádný cíl a žádný plán, pánové vyrazili pouze s nejnutnějším vybavením, toliko spacákem, stanem a karimatkou. Především však bez zásob potravin a bez koruny v kapse. Prvotní idea byla putovat krajinou pěšmo nebo autostopem a občas vzít nějakou práci jenom za jídlo. Coby zaměstnanci regionálního rádia se také z cesty několikrát přihlásili se vstupem do rozhlasového vysílání.

V roce 1995 nebylo(a dodnes není) v Čechách zvykem stavět stopařům, převažoval zápecní strach z neznámých lidí. Fakt, že někdo jde jen tak krajinou a mávne rukou na řidiče prostě Čechy děsí, co kdyby je stavěl uprchnuvší vězeň nebo rovnou sériový vrah, že. Ať je účelem stopu prostá touha po svezení či prosba o pomoc, nezastavujeme! Nejsou všichni lidé stejní a tak se oběma poutníkům občas zadařilo svézt se o pár kilometrů dál. Prosby o práci za jídlo nevyslyšel téměř nikdo, oba "námezdní dělníci" byli až na světlé vyjjímky svorně odmítáni. Každý se spíše buransky divil, že někdo by pracoval jenom za jídlo a kdo už nějakou tu práci vykonával, nechtěl se o ni dělit. Když už ne za práci, tak proč jim někdo nedaroval jídlo jenom tak, říkal jsem si při četbě. Jako bych se tu nenarodil a nevěděl sám, jak to v Česku chodí, přitom první kroky hrdinů vedly jižní Moravou, obecně námi všemi vnímanou jako pohostiný kraj. Ani na Slovensku, kam poté Zapletal a jeho souputník zamířili, nebylo lépe. Jídelníček obou pánů byl tím pádem velmi skromný, jablka trhaná podél cesty, cibule, konzumní chleba a k pití obyčejná voda, zřídkakdy pivo. Naštěstí jsou oba slovanské národy bordeláři, proto se občas zadařilo nalézt nějakou tu zálohovanou láhev.

Cestu uskutečnili Zapletal a Žáček v parném létě. Putovali nížinou, poté do kopců pohraničních hor, u Ružomberoka se obracejí na zpáteční cestu. Hovoří spolu, dochází k výměně názorů, filozofickým úvahám, občasná hádka vyčistí vzduch. Nikdy není přesně jasné kudy půjdou dál, vše závisí na náhodě a situaci. Zdeněk Zapletal spoléhal na Boží zákony, jako kodex pro svou cestu si se Žáčkem vybrali Desatero, občas se tedy "nadpřirozeně zadařilo". Práce na betonování u poměrně štědrého řezníka, náhodný nález slovenské dvacetikoruny vedle svodidel u horské silnice, dlouhý stop ze Slovenska na Moravu rozhrkanou škodovkou nebo práce od úspěšného a pohostinného podnikatele oba poutníky potěší a rozradostní. Jsou to takové zlaté hřeby celé jejich cesty.

Delší doba bez pohodlí domácí toalety a sprchového koutu, bez pohodlí obýváku, bez náručí manželky, bez zázemí domovské hospody městskému člověku nepřidá. Únava z dlouhých pěších úseků a vedra se podepisuje na dobré náladě obou aktérů, málo jídla a voda z pochybných zdrojů též vykonávají své. Zásada putovat jenom volnou krajinou a vyhnout se přitom průmyslovým aglomeracím je porušena hned několikrát, okolí megapole Ostravy svou depresivitou přispěje k hlubokému smutku a rozčarování obou přátel. Ještě ale potkávají ve Valašském Meziříčí zmíněného pohostinného podnikatele a za poctivou práci dostávají nejen skvělé jídlo a plnou lednici piva ale i čtyři stovky, které Žáček později pomnoží ve výherním automatu na čtrnáct set! Co s tolika penězi? Padne rozhodnutí přispět na konto nemocnému chlapci, zbylé drobné mince poházejí po cestě pro ostatní poutníky. Michal Žáček se rozhoduje vrátit domů o něco dříve nežli jeho parťák, odjíždí autobusem ze Vsetína. Zdeněk Zapletal se vrací k domovu pěšky, po žluté značce podél řeky Bečvy, má potřebu si utřídit myšlenky a zážitky z cesty, nakonec si zpívá If you going to San Francisco …

PS IN VINO VERITAS, IN PIVO TAKY.



ZAPLETAL Zdeněk, *3.9.1951 (Kyjov), český spisovatel. Do pěti let žil v Bzenci, poté se přestěhoval do Zlína. Po vystudování Farmaceutické fakulty UK v Bratislavě začal pracovat jako lékárník v Holešově. V roce 1980 debutoval knihou Proč se nás srny bojí, která vyšla jako součást triptichu Před vyplutím. Jeho čtenářsky nejúspěšnější próza Půlnoční běžci (1986) mu umožnila opustit zaměstnání a plně se věnovat psaní. Do svých románů vždy promítá silné autobiografické motivy.
Od poloviny 90. let 20. století prošel krátkodobě několika zaměstnáními - ve zlínském rádiu připravoval a moderoval týdenní hodinový pořad o knihách a kultuře. Dva roky pracoval pro olomoucké vydavatelství Votobia jako vedoucí prodejen v Kroměříži a v Přerově, byl redaktorem a později šéfredaktorem vysílání rockového AZ Rádia ve Zlíně. V roce 2003 uvedla Česká televize Ostrava dvoudílný televizní film podle jeho románu Kobova garáž.
Bibliografie: Proč se nás srny bojí (triptych Před vyplutím) (1980), Až přijdou plískanice (1980), Poslední knížka o dětství (1982), Pozdě na hlasitou hudbu (1983), Půlnoční běžci (1986), Sen na konci rána (1988), Křehké zboží (1988), Nekonečný striptýz (1990), Kobova garáž (1992), Born in ČSR aneb Vekslštůbe cimrfraj (1994), Probuď se a zpívej (1995), Andělé & Démoni (1996), Půlnoční pěšci (2000), Popík (připravováno).


Zdeněk Zapletal – Kobova garáž (1992)

5. dubna 2011 v 9:27 | Tlampač |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU - ANTIKVARIÁT
Četl jsem teď knížku, brožovanou a rozpadající se, a hle, on to byl román. Knihy dost často začínám číst odprostředka - no není to ujeté? Možná se chci nejdřív dozvědět, stojí-li to za to, abych se s tím případně "nesral" od začátku. Pokud mě děj zaujme, dojedu nakonec i ten začátek. To se mi stalo i nyní. Ale k věci.

Nedávno jsem našel v hromadě vyřazených knih v obecní knihovně román Kobova garáž. Měl jsem ještě v paměti stejnojmenný dvoudílný televizní film (zaujal mě v něm herec Michal Novotný), zadní strana obálky hlásala, že děj se odehrává v době nedávno minulé, proto jsem si knihu koupil.
Román mi ležel více jak půl roku doma, já to parkrát zkusil rozečíst a pořád mi to nešlo. Až tento víkend. Spolu s virózou jsme si všichni tři zalezli do postele a najednou jsem se od stránek téhle knížky nemohl odtrhnout.
Kdepak by mi hned došlo, že její autor Zdeněk Zapletal napsal taky úžasnej report Poslední mejdan o divokém alkoholickém období Jarka Nohavici, kterej mi v roce devadesátsedm půjčil můj folkovej guru Báča. Hláška "Má(m) malé prsa" zazní jak v Posledním mejdanu, kde jí Jarek Nohavica urazí jakousi lékařku, tak i v Kobově garáži. Tam se za tento nedostatek? omlouvá milenka pana P. K.

Příběh o téměř čtyřicetiletém populárním spisovateli P.K. a jeho přátelích (patří mezi ně i pánové Plíhal a Nohavica), velice živě popisuje agonii socialismu v Československu na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, děj vrcholí slavnou ukradenou revolucí, zvanou Sametová.
Při četbě jsem se často smál - a smích přece léčí, ta knížka má vážně spád. Také jsem byl dojatý, to když se jeden z hrdinů příběhu, Cyril, setkává s nenáviděným otcem (ten se právě vrátil z kriminálu, kde seděl za vraždu Cyrilovy mámy) a přivítá jej slovy: "Ahoj, tati."
Protože mi brzy bude tolik, kolik mi bude, vzalo mě to. Vzali mě osudy kluků z pasťáku, stejně jako popis všedního socialistického ne-bytí obyčejných lidí v okolí města Mlína (Zlín).
Došlo mi kolik se toho v té době vypilo a vykouřilo (jsem bývalý dětský pasivní kuřák a potomek alkoholiků :)), že se tráva dala běžně sehnat i za sociku, že Depešáci jsou fenomén podnes, že spousta lidí se převléklo z baloňáku do fialového saka a teď oblékají BOSSe, že kdo byl svině tehdá, je jí zřejmě i dneska.
Ironie, sarkasmus, nadhled. Jak jinak popsat život v paneláku, vlastnictví garáže, že se kradlo a krást se nepřestalo, že stále vyhrávají peníze a síla a pokud máš peníze, sílu si za ně můžeš koupit, co je láska a milování, co naše neustálé pochybnosti o nás samých, proč budování postavení a kariéry časem ustupuje depresi, že lidé se scházejí a rozcházejí, že život je stále dokola stále stejný stereotyp. Tak to bylo, tak to je.
Právě proto se mi líbila Kobova garáž, úžasná a zřejmě autobiografická zpověď vynikajícího spisovatele, který se rve s krizí středního věku.
Krize středního věku je holt mrcha mizerná. ALE CO VY MŮŽETE VĚDĚT.

PS Hulín, šulín.