Únor 2011

Roztěkaná samota

25. února 2011 v 7:00 | Pagan známý též pod nickem 6thSUN |  VE STOPÁCH BEATNIKŮ

tlampač univerzál

Vám děkuje za přízeň

jen za včerejšek Vás tu bylo kolem stovky čtenářů

Jenže časy se mění

tlampač univerzál

JAKBYSMET

a tady za tím .

NOVÝ tlampač univerzál

můžete čítat na:

http://tlampacuniverzal.blogspot.cz/


Ozval se Pagan a povídal, že by pro mě měl nějaký písání. Tak jsem mu řek´jako že jo.
Takhle se profiluje na serveru Liter.cz (povídky tam uvádí pod nickem 6thSUN):
"Říká se, že není žádný osud, ale on je. Je to to, co stvoříte, a i když svět jde dál po věky věků, jste tu jen na zlomek zlomku vteřiny, většinu svého času trávíte tím, že jste mrtví nebo dosud nenarozeni, ale dokud žijete, ztrácíte roky marným čekáním, kdy zavolá, napíše, či na vás pohlédne někdo nebo něco a vše bude dobré. A nikdy to nepřijde. Nebo se vám to zdá, ale není to skutečné. Tak trávíte život mlhavou lítostí či mlhavou nadějí, že se přihodí něco dobrého, abyste měli pocit, že jste zapojeni, že jste celí, že jste milovaní. A pravda je, že cítím takový hněv, a pravda je, že je mi kurevsky smutno, a pravda je, že se už kurevsky dlouho cítím kurevsky zraněný a stejně dlouho se tvářím jako by nic, abych to vůbec snesl. Jenom nevím proč. Možná proto, že o mých strastech nikdo nechce slyšet, protože mají dost vlastních. Nuže, jděte všichni do prdele. Amen".

Synecdoche, New York (2008)

Roztěkaná samota

Jsem sám ve svým bytě a je mně smutno. Hnusnej pocit. Nemám ho rád. Tak se snažím na to nemyslet. Vžyť přece pořád čtu o tom, že člověk se musí nejdřív naučit být rád sám se sebou o samotě, aby mohl být vůbec někdy (a někde) šťastný. Aby si našel radost v těch nejmenších věcech a dokázal se z nich radovat. Tak se o to snažím. Snažím se zklidnit rej svých myšlenek, který sou přesným opak týhle touhy a pořád mě vracej do reality, kterou si pro sebe momentálně vykládám jako nešťastnou. Jenže zároveň vím, že je to všechno odraz mýho přístupu, mýho nitra. Takže se snažím bejčit v duchovní posilovně a změnit to. Změnit můj přístup. Naučit se mít rád sám sebe, aby byla moje přítomnost příjemná i pro ostatní. Protože takhle to prej funguje.
A na chvíli to postačí, chvíli jsem klidnej a říkám si, že to nakonec nebude tak těžký. Ale než se naděju, přistihnu se, jak hypnotizuju mobil, aby zazvonil a na druhý straně se ozval kamarádskej hlas s otázkou: "Co děláš, nepodnikneme NĚCO?" Jenže to se nestane. Vím to. Tohle se nikdy nestalo, když jsem to TOLIK chtěl. Stává se to, když chci bejt sám (ano, někdy to chci i dobrovolně), ale ne naopak. Což mým lítostivejm pocitům akorát nahrává. Tak si říkám, že nemusím čekat AŽ někdo zavolá mně, můžu bejt přece akční a zavolat někomu sám... Jenže to je taky nanic. Necejtím se osamoceně poprvý, takže to se ví, že už sem to takhle párkrát zkusil, ale většinou nikdo nikdy neměl čas, nikomu se zrovna nechtělo...jakoby ta TOUHA nebejt sám přímo sálala a všechno, co by to mohlo změnit hned spálila.
Prostě ne, dnes to zkusím překonat sám, bez vnějších impulzů. A na chvíli se zas uklidním...než mně dojde, že je teprve sobota dopoledne a přede mnou celej víkend. Jak vydržím bejt takhle v klidu celou dobu?! Vydržím, proč bych kurva nevydržel!? Vždyť se mně nic strašnýho neděje! Co je ňákej pocit samoty proti pocitu těch, který OPRAVDU trpěj? Třeba, že zrovna ztratili někoho blízkýho. Kdyby se to mělo stát mně, tak to bych si teprve uvědomil, jak mně teď bylo krásně, že se mně vůbec NIC nedělo. Tak proč ale uvnitř cítím ten hnusnej pocit rozervanosti, toho neklidu? A proč pořád přemejšlím, že zavolám těm kámošům a domluvíme se, že večer někam pudem? Už jen představa, že večer někam vyrazím, by mmě pomohla v pohodě přežít těch pár následujícíh hodin. Jenže 'někam večer pudem'. Jediný, kam vždycky jdem, je na pivo a to ne na jedno, ale pěkně se vožrat, což je jenom další mizérie. A za to těch pár hodiny jen málokdy stojí. A když se člověk vyloženě CHCE bavit, tak to nevyjde skoro nikdy. O to horší sou pak ty pocity, když člověk pro obelhání svýho osamění (ducha), oblbne (ožere) tělo. Ne, tohle taky není řešení.
Fajn, uběhlo dalších 10 minut. Takže co teď? Hry na playstationu už mám 5krát dohraný a stejně je to nejlepší ve dvou. Jó, když sem občas takhle pařil s kamarádem, to byla prdel! Tak dost!!! Už si to zase obracím ve svůj neprospěch. Někde v hloubi vím, že nemá cenu pořád chtít to, co není, ale stačí přijmout to, co se děje. A takovýhle dedukce tomu akorát bráněj. Takže PŘIJÍMÁM PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK... Hm, dobrej pokus, ale když to nejde zevnitř, tak to moc nefunguje. Proč proboha nemáme na těle ňákej čudlík, kterej by dokázal vypnout myšlení? Nebo ho aspoň ztlumit. To by asi bylo moc jednoduchý. Život je prostě boj, ve kterým si musíme tu vnitřní pohodu vyhrát. Možná je to i jeho smysl. I když sem zase čet, že podobný myšlenky, jako 'život je boj' sou jenom nástrahy ega, jak zamlžit skutečnost, že život je krásnej a dokonalej v každým okamžiku. Hovno! Já to takhle zdaleka necejtím (aspoň ne pořád), takže pro mě je to BOJ! Kdybych to moh' aspoň zaspat...jenže ve dne nikdy neusnu. A v noci s tím mám problém taky. Závidím všem, který dokážou usnout hned a všude. Dobrý, takže se zase lituju. Ne, je to SKVĚLÝ, mám se DOBŘE, stačí to jen všechno SPRÁVNĚ vidět. Takže si budu pořád dokola opakovat: jsem šťatnej, nic mi nechybí, jsem klidný a vyrovnaný...
Budu statečnej.
A telefon pořád nezvoní...

Masopust podruhé aneb "Jak to doopravdy bylo s tou hospodou"

23. února 2011 v 8:31 | Text a foto:Bogan aus Krušné Hory |  ON THE ROAD AGAIN





Tak já, Bogan Krušnohorský, teda konečně něco napíšu, sdělil jsem včera Tlampačovi poté, co si do mě rýpnul. Masopust podruhé, jak jsem ho viděl já, hrdý Krušnohorec.




Znělo mi to hnedka slibně, když jsem byl na masopustní výlet pozván. Měl jsem různé představy o tom, jak to bude vypadat a o to víc jsem se těšil. Na nádru zaměstnanci místních drah Českých, nám nebyli schopni sdělit, zda nám platí jízdenka SoNe plus do kraje Pardubu už v Hradečákově. Nemají prý na to mapy. Tak to zkusíme, ptáme se průvodčí, ta také nic neví, ale prý to tolerují. Přeberte si to.

Odjezd zdárně proběhl a proběhl i košt našich zásob, ale to už víte. Po nechtěném prodluženém svezení vlakem, jsem ve Stružinci propadal mírné skepsi, to přiznávám :). V té Regioněco je ukrutný rámus, je to šmejd - to víte někdo musí na tom státu vydělat, tak jsme se asi neslyšeli nebo co, když jsem se ptal, jestli nemáme vystupovat. Byli jsme někde uplně jinde a ač jsem neměl připravené mapové podklady od Garmina, vydáváme se šlapat Vysočinu, nu což, nějak to dáme.

Po hoďce a kousek dorážíme na místo. Lidí je tu dost na jedno prase, které už notně studené houpe se před hospodou. Ach jo, ta hospoda mě trápí ještě teď.
Začínáme fotit všechno co se hýbe a vypadá zajímavě. Obchůzka masek po vesnici bude začínat v jednu hodinu, říká paní na pokladně.
Napadá mě, že by jsme zatím mohli dát jedno Hlinsko. Byl jsem Tlampačem odmítnut poprvé. Tak nic, nebudu přeci kazit pohodu toho dne. Na jaternice je fronta jak v Kaufu. Ovar není a tak mě nic neláká, možná gulášek. Snad na něj dojde. V hospodě je ještě pořád pár míst volných!

Tak to začíná. Spouště začnou cvakat jak na promenádě v Cannes. Každý chce dnes fotografem býti a to i my dva pošuci z Die Tlampač press. Paní ředitelka, dnes starostka Veseláku, zahajuje veselici. Masky se dají do reje. Na některých už je vidět následek první obchůzky, která byla v deset hodin. Není se čemu divit, počasí nebylo nejlepší. Vyrážíme na obchůzku, jdeme opět kolem hospody, tahám Tlampače za rukáv a zasejc nic.
Pořád fotíme. Docela závidím maškarám, jak si užívají tu taškařici, rád bych si zkusil zablbnout s nima. Je to moc dobře, že se i v dnešní době dokaží lidi bavit tak, jak jim minulost káže. Kontinuita musí být nebo jako národ pomřem a budou tu ti Turci doopravdy :-). !!
Sotva Rasi porazili kobylu, upalujeme konečně do hospůdky hurááá, má nálada dosahuje vrcholu, ale jen na chvíli, hospoda je zcela přeplněna :(. K jídlu zbyly jen klobásy na ohni, jinak nic. Jó kdo pozdě...

Po tomto zářezu upalujeme na Hlinsko. Cesta pěkně plyne a počasí je přijatelné. Cestou přemelem otázky národa Českého a jiné témata, včetně toho, že jsme ještě nenarazili na nějakou tu otevřenou a pěknou hospodu, protože má teorie právě ujetého vlaku se naplňuje. Tlampač tvrdí, že nějaká hospoda je dole pod Hlinským nádrem. V hospodě načouzíno, ale zprásknem každej dvě Hlinska. Nějakej místní blb hází po Tlampačovi tácek. Jsou v přesile, tak je ignorujem. Holt blbci jsou všude, i na Vysočině.

Cestou domů Tlampi pochrupuje a svádí to na Prostějovskou vodečku. V Hradci je kosa, jaká býva jenom v Hradci. Byl to super výlet, jsem plný zážitků a doma dětem ještě dlouho vyprávím o Slaměným, Turcích, Kominících, Židech, Rasech a Kobyle. Doslova mi visí na hubě. Musím je tam příští rok vzít, slibuji. Vy pojeďte taky.

P.S.: Až doma před spaním mi dojde, že to pivo, točená 12¨ Hlinsko, bylo za dvacku.

"Vysočina rulez" - Tlampi

BOGANŮF TLAMPAČŮF MASOPUST (The Veselý Kopec Masopust Story)

21. února 2011 v 18:59 | Text: Tlampač, foto:Tlampač und Bogan, video:PetrZettner/YouTube |  ON THE ROAD AGAIN

tlampač univerzál

Vám děkuje za přízeň

jen za včerejšek Vás tu bylo kolem stovky čtenářů

Jenže časy se mění

tlampač univerzál

JAKBYSMET

a tady za tím .

NOVÝ tlampač univerzál

můžete čítat na:

http://tlampacuniverzal.blogspot.cz/



Osm nebo snad deset? let jsem se chystal podívat se na Maškary na mou milovanou Vysočinu. V TV jsem vídal reportáže a tolik mě to lákalo, jenže pořád nebylo s kým. Až letos.
Ač doufám v Nejvyššího Boha, přesto jsem chtěl spatřit "pohanský" svátek Masopustu neboli Carnivalu a to přímo v místě, kde je tato tradice dosud skutečně živá, tedy na Hlinecku.
Ze všech na náš zájezd přihlášených mohl nakonec jenom Bogan. Nejeli: Kačena se Zayou, jejich kamoši, Palec ani Marpůla, Wolda ani Radar, Mikan ani Mirek T.
A tak jsme vyrazili ve složení: jeden Tlampač, jeden Bogan, jedna flaška Hanácké vodky, jedna nerezovka se slivovicou, dvoje lahvové Krušovice, nějaké to jídlo a dvě digitální zrcadlovky. Abychom neprodali svou kůži lacino, hned jak jsme vyjeli, já byl po noční směně notně ospalým, okoštovali jsme Hanáckou kořku, jestli jako není třeba zkažená:) a ještě předtím položili Krušovickou základní hladinku.
Ve vagónu "Hypernovy" bylo o asi třicet stupínků více tepla než ve Stružinci, kde nás vlak vyplivl. Venku prostě velká čina neboli Vysočina, foukalo a div že nemrzlo až praštělo. Tak jsme si udělali do malinkejch petek drinky vodkadžus, posvačili, v mapě - to mi koza pískla, abych ji rači vzal - hledali, kde jsme a další nezbytné turistické úkony. Bogan nadával, že díky tomu kufrování a špatnýmu výstupu to nestihnem a že nevzal svýho Garmina, že sme pěkně v prdeli a že takhle se to dělat nedá. Šlapali jsme partyzánským krokem, vtom dojdu na mě známé místo, ještě že jsem tady bikoval s Palcem, teď se mi to hodí.
"Čoveče, tady už jsem někdy byl, takže deme dobře," povídám Boganu, "tohle je rozcestí Milesimov, Veselák je asi kilák odtud." A najednou byla pohoda, i bez Garminu a bez těch všech tretek, soráč Bogane.
Na Veseláku už vartovaly stovky lidí, prase bylo vejpůl, řezníci se oháněli, aby bylo co jíst a hospůdka byla taky plná. Nebyli jsme zde jedinní, kdo byl notně posílen koholem, nedivte se v tý kose vůkol, slunce někde vyspávalo páteční hospodu. Zaplatili jsme vstupný a už to začlo, přišli jsme akorát.
Paní Ilona Vojancová, šéfka skanzenu na Veseláku, zahájila Masopust proslovem - chodit budou letos Vortováci (u nich to bude v Březnu!!!), zmínila se o nedávné registraci kulturfenoménu zdejšího Masopustu UNESCEM na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva, vše je opravdové a spontánní, žádnej komerční kýč a tak to zapsali. Poté se průvod masek i diváků vydal směrem k rychtářovi pro povolení k obchůzce.
Všude bylo plno kamer, fotografů amatérů i profíků, také televize a rozhlas přijeli. Já to měl trochu v mlze, to ty lihoviny, Bogan porád hlídal až se vyprázdní hospůdka. Furt mě tam tahal na kabanos, já jej pokaždé odbyl. Na co do hospůdky, bylo mi skvěle, jako bych se vrátil domů - něco důvěrně známého a v genech uloženého ve mě rezonovalo, dědek můj byl od Dolního Oujezda totiž.
A šlo se, můzika hrála, břinkala, masky dělali trachtace a holkám to slušelo. Strakatej Laufer(měl prima pornoklobouček) se ženuškou, Kominíci, Turci, Slamění, Židi, Rasové a Kobyla - no paráda prostě. Jedlo se, pilo se, hrálo a tančilo. Starosta Vortové byl hodně veselej a já byl veselej z něj a z těch masek a z tý pohody vůkol, neagresivní a opravdovská zábava. Průvod musel obejít každou chalupu, každé stavení. Občas některé ty Maškary popadaly a nemohly se zvednout a každou chvíli dostal někdo mazadlem přes tvář, já taky. Nejdřív na levou, pak i na pravou líc, nakonec i na nos a ta maškara se mě ptala, jestli nezlobím. No co jsem mu měl říct? Lhal jsem a řekl, že ne.
V dnešní době jako bychom zapomínali dělit rok na práci a odpočinek, zvěrstvo volný soboty nás nutí nudit se, nakupovat do zblbnutí a opíjet se. Jenže kořalky a piva se vypije rok od roku víc a stejně nejsme spokojení. Máme totiž zpřetrhané kořeny. Zkusme svou rodnou hroudu občas projít pěšky, zpomalme. Oni ty svátky, ty rituály prostě nejdou jen tak vypustit, snad jen pokud člověk potká Boha Pána, pak se to prázdno zaplní.
Pak četla se řeč závěrečná a Rasové Kobylu rohli. Smutný to bylo, koník hynul, chlapi poskládali čapce na zem a rituál byl u konce. Nebo ne??? Po chvíli kobyla znovu vstala po jakési vodě živé(kdoví, co jí to dali).
A zase jsme šli okouknout hospůdku Na Vejminku a ono bylo ještě více plno. Tak a jdeme na pivo do Hlinska. Vychlazenej hlineckej ležák osvěží, ať je vedro nebo mráz. Hej hej, ty hejhulo hlineckej, cos na mě házel v hospodě ty tácky (říkal Bogan, že někdo ze štamgastů byl ku mě nezdvořilý), byl jsem shovívavej, protože utahanej, je mi líto, žes byl na mě zlej ty hambáři! Tak zase za rok.

Přemek Šrámek - reportáž ČT z roku 2010
- televizní reportáž, co mě tolik nalákala.
A tady jedna letošní od pana Petra Zettnera, který nám ji sice nedovolil vystavit (má u nás pivko), ale dal ji na UTube a my mu za to děkujeme:
FOTOGALERIE Z MASOPUSTU NA VESELÉM KOPCI 2011:
PS Další fotky přidáme zítra ...
NÁŠUP

Kde budeme? Znovu na cestě, jedeme na Masopust

19. února 2011 v 3:33 | Text: Tlampač |  AVÍZO
TU02
Kdeže dnes budeme?
Tentokráte si vyjedeme na Masopustní taškařici, shlédnout
fenomén zapsaný na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO.
Masopust na Veselém Kopci slibuje nevšední podívanou.
Reportáž bude zde k přečtení v pondělí.

PS
Doufám, že se tam s Vámi potkáme ...
PUSTÁ RYBNÁ

Road Stories (bonus) - Jacques Poulin - Volkswagen blues

15. února 2011 v 10:02 | Text: Tlampač, video: PickleVan - YouTube |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU - ANTIKVARIÁT
Kanadský rodák Jacques Poulin v roce 1984 vydal román Volkswagen blues. Knížku jsem nedávno koupil jako vyřazenou v jedné předměstské veřejné knihovně za dvě kačky! Včera jsem příjemné a klidné vyprávění o putování ve starém mikrobusu značky VW dočetl a jsem přesvědčen, že pan Poulin četl nejen klasika "žánru Na cestě" a svého spoluobčana Jacka Kerouacka, ale jistě se inspiroval i panem Steinbeckem a jeho Toulkami s Charleym. Dost možná je to pro spisovatele ze severoamerického kontinentu určitá povinnost, ať už doopravdy či "jen" literárně, vydat se ON THE ROAD. A protože moderní dějiny Ameriky jsou nerozlučně spjaty s automobilem, jsou tyto cesty za poznáním podnikány pomocí motorových vozidel. Kerouac jezdil tím, co bylo po ruce, Steinbeck si zakoupil dodávku GMC a pan Poulin zvolil (ve svém románu) klasickou hipísáckou dodávku Volkswagen Transporter. Bohužel jsem nikde nevydedukoval v jaké verzi, zda hrdinové příběhu putovali v legendárním T1, či v modernější modifikaci T2. Ostatně to vůbec není důležité, podstatné je se Na cesty vydávat. Vyrazit a dívat se kolem sebe, sytit se krásou obyčejného života a potkávat a seznamovat se s lidmi.

Volkswagen blues má dva hlavní hrdiny. Čtyřicetiletého spisovatele Jacka Watermana a jeho spolupasažérku, stopařku indiánského původu jménem Velká Kobylka. Z frankofonního Quebecu se ti dva vydávají do Saint-Louis, z Kanady do USA. Během putování nevynechají slavnou, leč pozapomenutou Oregonskou stezku, kterou putovali tisíce poutníků a osidlovatelů Divokého západu, zastavují se na místech důležitých pro indiánské dějiny, potkávají známé osobnosti (Lawrence Ferlinghettiho a Saula Bellowa). Jejich cesta končí ve slunné Kalifornii, ve městě amerických intelektuálů, Beatniků a Hippies, v San Franciscu. Jack Waterman hledá (a nachází) svého bratra Thea, Velká Kobylka své ID. Oba vlastně znovu ověřují svou identitu, přemýšlí o tom, kým jsou, odkud a kam v životě jdou. On prochází krizi středního věku a ona dospívá. Nejzajímavější je na celém příběhu právě prolínání mladého ženského a zralého mužského přístupu k životu. Nutilo mě to přemýšlet o mě samém a snít si o svém vlastním VW a o své Road, ještě mi však nebylo čtyřicet :).

Když jsem na Tlampači začal před nedávnem představovat mé oblíbené cestopisné a putovní knížky, moc jsem si nevěděl rady. Například čtvrtou inzerovanou knížku ze zdejšího seriálu Road Stories, Modré silnice od Williama Least Heat-Moona si musím přečíst znovu, abych mohl lépe vyjádřit své pocity z textu. V mezičase tápání jsem se tedy pustil do Volkswagen Blues, abych takzvaně chytil dech. K přečtení této skvělé knížky chci inspirovat i Vás.



Road Stories 5/5

a bonus:

VINOHRADNÍK a CLIPSTAR

8. února 2011 v 7:43 | Text:Tlampač, hudba:Mňága a Žďorp / Youtube |  KONTROVERZE
Slavný Hřebejkův slaďáček Pelíšky je plný hlášek. Jedna z nich je obzvláště trefná a zní: "Víš co Sašo? --- Di do prdele!"
Tato hláška má nyní obzvláštní platnost, protože jeden nositel tohoto jména si svou dobrou pověst opravdu kazí.

Kdysi, za časů revolučně sametových, objevil se v okruhu Václava Havla křivohubý studentík, který byl opravdu pilným a dobře využil šanci, kterou mu život dal. Nedávno byl tento, nyní již zralý muž, vyfocen v jakémsi magazínu a na pozadí byl jeho vinohrad. Trochu jsem se drbal na hlavě a říkal si: "Tak toho nedoženu, ten má penízky i na zbytné věci. Sice na ně vydělal politikou, ale nechť. Proč si tedy toho vzdělance a úspěšného muže beru do huby??? Jednoduše mi vadí jeho postoj k zodpovědnosti. Byl manažerem placeným českými daňovými poplatníky mimo jiné za to, že věci jemu svěřené bude zodpovědně řídit a že bude dbát na co nejvyšší efektivitu/ekonomičnost svého konání. A najednou je tolik miliónků ze státního vniveč, za předražené služby jedné soukromé firmy během českého předsedání molochu EU. Pan manažer se bohužel k průšvihu nehlásí a dál si v Praze klidně ministruje. Ten úspěšný vinohradník je členem strany, ve které šikovně přikrádá takřka každý její výše postavený činovník.

Zde paralela: V té straně rovněž působí jedna slavná filmová hvězda ze starého klipu kapely Mňága a Žďorp. Tato star řídila ještě nedávno silové ministerstvo. Její mimořádné schopnosti dokazuje dům v centru Olomouce a nemálo dalších statků. I tato star má ústa v obličeji zvláštně posazená.
Zdá se, že v politice nejvíce "sypou" ministerstva niterné a obranné. Jsou šikovní a schopní, tihle křivohubí mládenci. Co je už opravdu hodně zajímavé? Že křestní jména těch dvou kabrňáků znějí tak normalizačně a rusky. Nádherná symbolika.

Ženy v pokušení

2. února 2011 v 7:45 | Text: Mirek T. |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU
V neděli jsem dostal chuť podívat se na nějaký zajímavý film.
Večerní menu bylo tentokrát zajímavé - buď Muži v říji (ČT 1) nebo Ženy v pokušení (HBO)

Přiznám se, že jsem neměl chuť dívat se na pány v říji (protože to může být občas dost smutný pohled) a tak jsem dal přednost druhému titulu. Abych se přiznal, nešel jsem úplně naslepo. Z filmu jsem už viděl několik krátkých ukázek, kde v dialozích doslova perlila má oblíbená herečka Eliška Balzerová. Budete ji znát z věčného seriálu Nemocnice na kraji města, kde hrála doktorku Čeňkovou. Jestli už víte, o kom píšu, a jestli vám tato herečka není protivná, tak byste měli tento film rozhodně vidět. Sexy babička je podle mého úsudku její životní role. Nemusíte mít žádné obavy, Ženy v pokušení nejsou filmem pro zpustlíky ani sexuální zkrachovalce, ale celkem příjemnou komedií. (Moralistům bych však přesto doporučil, aby si raději pustili večerníček.)

A o čem film vlastně je? Rozebírá životní příběh ušlápnuté čtyřicátnice, které po dlouholetém manželství právě utekl manžel - navíc s černoškou. Díky tomu ztratila sebevědomí, což jí v profesionálním životě dost poškozuje, protože pracuje jako psycholožka, jejíž pracovní náplní je pomáhat lidem v podobné situaci, do které se právě sama dostala. Tu se na scéně objevuje její svérázná a stále velmi atraktivní matka, aby ji zachránila. Vám, kdo máte rádi vztahovou geometrii, bych mohl zápletku příběhu v krátkosti popsat na trojúhelníku, v němž jeden hrot tvoří právě se rozvádějící matka (Lenka Vlasáková), druhým je její dospívající dcera (Veronika Kubařová), a na vrcholu sedí jako dáma matka rodu (Eliška Balzerová). Někde mezi těmito ženami se pak pohybují jako neřízené střely tři muži: Vojtěch Dyk, Jiří Macháček a Roman Zach. Myslím, že by to jako lákadlo mohlo stačit. Na zbytek si zajděte do kina.

PS Nehledejte na tomto filmu nic složitého. Je to jen pokus podívat se na některé bolestivé věci veselýma a možná i trochu škodolibýma očima. Někdy to prostě pomáhá. Je mi jasné, že kdyby hlavní roli nedostala Eliška Balzerová, skončil by celý film v podprůměru. Zase tak originální nápad to nebyl. Někdy má prostě režisér štěstí na herce, který zachrání celý film. A to se myslím právě v tomto případě stalo.


Odešel pan Karel Kála

1. února 2011 v 11:03 | Foto a text: Bc. Petr Macl |  AVÍZO
Karel Kála - jeden z prvních prodejců streetpaperu Nový Prostor