Leden 2011

Braunau – Stern – Politz wanderer

31. ledna 2011 v 14:40 | Text: Tlampač, foto: Bogan a Tlampač |  ON THE ROAD AGAIN
Neskutečně a nepochopitelně jsem opět nestíhal vlak. Odjezd v sedm, to je blbej nápad! Nikdy toho potom nelituju, protože ranní ptáče dál doskáče. Posílám esemes o mém zpoždění Boganovi, píše zpět, že zaspal. Takže nejede?! Olin se dostavil jako obvykle po kalbě, na rameni má nějakýho podělanýho gibona. Ale alespoň se vůbec dostavil, občas jsem jel úplně sám.
Jedeme na jízdenku Iredo síťovou, můžeme tím pádem v rámci kraje jet všemi vlaky a některými busy. Za kilo na osobu to je celkem láce. Oline, Bogan píše, že přec jen dorazí. Ptá se, kde jsme. Olan protahuje ksicht, je mu špatně a chce se mu spát, jo pít se musí umět, na možný příjezd Bogana nereaguje ani mimicky. To by byla pecka, dát výlet ve více jak dvou lidech, je pak větší hlína. Odepisuju: Jaroměř, Náchod, HronOff, Mezáro. Bogan je esemeskař, píšeme si jak vzteklí. Nakonec dohoda zní, že jej počkáme v Brumlově.
V Mezáru (Meziměstí, Halbstadt) v nádražní čekárně je zima a tolik hambatých nápisů a telefonních čísel na puberťáky, že je co číst. Čekáme jak oslové na další vlak a ten jede až za hodinu něco. S náma čeká muž v bílých džínách a bílém klobouku, takový jako kovboj zřejmě. Je poměrně nasratý, když mu pokladní sděluje, že vláček jede až o něco déle, nežli čekal. Na jeho pitomou otázku: "A co tady mám jako celou tu dobu dělat?" zazněla od pokladní přiměřeně pitomá odpověd: "Jó, tak to já nevím milej pane". Milej pán/kovboj zapadl asi do nějaké herny, napočítali jsme hned dvě vedle sebe (asi aby měli místní Romos a další slabos sociálos skupinos kam investovat naše těžce vydělné peníze) a jisté je, že do Broumova s námi nedojel, tedy alespoň ne naším spojem.

Braunau, česky Broumov a po mojem Brumlov (nepleťte si jej prosím s Braunnau am Inn, které "proslavil" jeden tuze špatně vychovaný hoch.), je hodně staré kolonizační město slezského typu, leží na území bývalých Sudet a vybudovali jej převážně německy mluvící kolonisté, protestanti i katolíci. Dominantou města je klášterní komplex a i kolem v krajině samej Dienzenhofer, samý baroko. Nedivím se, že ty stavby svou monumentalitou děsili Jiráska a psal pak všelijaký Temna a jiný zbabělosti. Faktem je, že nebýt kláštera a oněch kolonistů, dál by tu byl asi hustý pohraniční hvozd a spousta divé zvěře. Taky jsme s Olinem vedli řeč o mniších a opatech. Jistě tu kolem běhá nemálo jejich potomků. Inu v drsném kraji jistě býval sex mnohdy jedinou zábavou. Ale kuš, nerouhej se Tlampi. Že byla obleva, viděli jsme v Broumově taky dosti lejn, pejskovejch, prasata jsou ty Češi fakt v celý republice. Pagan, můj broumovskej kamarád, mi esemeskou nahlásil smutnou mesidž: Nejsem ve městě!:(.
Bogan konečně ráčil dorazit, bylo právě poledne. Pod reklamou na autoškolu kalifornského guvernéra a jeho českého herecko-kuchařského společníka proběhla blesková operativní porada, co že jako budeme tady v tom Sudetenlandu robiť. Pojecháme na Zvjazdočku, da? A tak po nákupu lahvátorů (pomůcka turisty stř. věku) a po vylezení slunečního kotouče zpoza mraků, vyrazili jsme za pomoci navigace džípíes a mapových podkladů Gůgle směr Stern. Cestou byla legrace, protože z Olina se stal propagátor abstinence, to on má vždycky jen na výletech se mnou - pokud je after ape, takže byl protivnej jak prdel. My s Boganem měli ty lahvátory, čili případné neštěstí změnilo by se nám hravě ve štěstí. O to více, že Bogan měl sebou nerezovou kořalkovku plnou transformovaného ovoce. Cestou nebyly nikde žádné keše ani Johny Cashe, tak bys byla nejspíše smutná princezno Skovi. Já jsem mimo jiné zašlápl chlupatou housenku vibramovou podrážkou, což byl pro Olina Bursíka důvod k nenávisti vůči mé osobě. "Hospoda je otevřená a je to jen o čtyřista metrů dál", řekl nám běžec ve funkčním oděvu, když viděl jak na rozcestí v Křinici študujeme displeje všech těch elektronickejch šidítek.

Do knajpy na Americe jsme ovšem nezalezli, nás čekal brutální ledopád. Cik cak. Všecko na té cestě bylo zmrzlý. Kolem tzv. Sněžné kaple to ještě šlo, pak už míň, šikly by se mačky. Ne slovenský kočky, vy kašpaři, ale ty zubatý nástavce na pohory! Spolu s námi se nahoru vydaly i dvě rodiny s pětiletýma dětma, právě vylezly ze svých vyhřátých vozidel. No a děti to zvládli taky, pak jsme je na Hvězdě potkali, sice o dvacet minut déle, ale potkali. Prásknul jsem se do kolena o kmen stroma, jak mi ujela bota, jau.
Vyhřátá alpská restaurace, profík číšník. Objednáváme si KrKy - fenomenální Krkonošské Kyselo a třešňového Opata. Olin pochopitelně "nasere" číšníka objednávkou nealka piva. "Chápu Vás pane, také to znám", odvětil ten profesionál na Olinovu poopicovou argumentaci. Když mu pivo bez voltů donesl, ptal se Olina, jestli vidí tu orosenou sklenici. On sám, že sice ne, ale že Olin ji jistě zří. No jak Vám říkám, ve třech je na tripu dyckaj hlína! Celou dobu má Olin nakyslý pohled, řeší pořád dokola tu rozšlápnutou housenku, prý, jaký z ní mohl být krásný motýl! Argumentace lednovými mrazy, či sezobnutím pilného kosáka nepomáhá. Ty dva, teda náš Olin a pan vrchní si zkrátka sedli a to i do třetice. Olin, že by nějaký pamětní předmět zakoupil. Pan číšník mu donesl magnet s obrázkem kaple Hvězdy, takový ten typický poutní předmět, krerý kdesi vyštrachal. "Dvacet korunek pouhých pane" podává jej Olinovi. Olin magnet zaplatí a nevěřícně zírá na nás. Nám, mě a Boganovi, číšník pamětní magnety věnuje zdarma se slovy: "Pánové se jistě neurazí za malou pozornost", chechtá se u toho směrem k Olinovi a děkuje za návštěvu v jejich podniku. My s Boganem taky stěží zadržujeme smích. Co si ty dva udělali, ví jenom Bůh. Neuvěřitelná hlína, tlemíme se Olinovi ještě dva dny.
Protože máme v bágli vuřty, přemýšlíme, kde si je opečem. Začíná být kosa a smrákání se hlásí. Pak kdosi vypustil tu fámu, že dolů zanedlouho pojede autobus. Takže se do Police nad Methují svezem. Tvrdí to hlavně Bogan. Olin se k němu přidává, mě je to fuk. Piji pivo a užívám si svěží vzduch. Kráčíme z kopečka a pak na Bukovické zastávce čekáme, jak trotli, na ten bus. Mám hlad, vytahuji vuřty a kremžskou, no jako to prase, jím to studené! Bogan to také jí studené. Autobus ne a ne a nejede. Propuká hádka, kdože to zkazil a blbě se kouk do řádu a další dyskuze. Takže táhnem dál pěšky a v žaludku nás studěj ty vuřty. Další zmatky propukají v Polici, Bogan gůgluje přes mobil, kdy a co nám kam jede. Trošku propadá depresi, protože si usmyslil, že když byl v Broumově ve dvanáct, měl by být doma v kraji asi tak ve čtyři a to už dávno bylo. Nějakej navátej Rom (vysokej a kudrnatej) nám nakonec radí kudy na nádr. Chytá přitom balanc, tak stejně nevíme kudy, šermuje tam rukama ještě dávno po našem odchodu. Bogan už teď ale fakt nadává, jdeme potmě po totálně ledovatým chodníku a kdo Polici zná, dobře ví, v jaký že prdeli tam mají nádraží. Že jdu první a zarputile tvrdím, že vím kde to nádraží je, snáší se všechen hněv a obvinění na mě. Co jsem říkal, ve třech je dyckaj, dyckaj hlína. Bohouš řve do tmy sprosté nadávky, kloužeme se po tom chodníku jak pitomci a do toho Bogan stále gůgluje, jestli jdeme fér či anfér. Olin má rád tenhle adrenalin, kdy nevíme kam jdem, co nám jede a jestli uprostřed civilizace vůbec přežijem. Najednou poprvé ten den ožívá a po ledu takřka letí. Mijí nás autobus, Bogan tvrdí, že to je ten, co jsme na něj měli počkat na náměstí v Polici a ne se tady ….. po ledu. Nastupujeme a zbývající dva kilometry jedeme busem a potupně jej platíme, Iredo na něj nefunguje. Nejet však tím busem, nestihli bychom vlašinu.

Cestou dom už se nic podstatného nedělo, jen průvodčí vyhodil jakéhosi Roma, který jen tak v mikině a bez jízdenky přistoupil do vlaku. A jak už to tak bývá, průvodčí po něm chtěl, jako po každém jiném, jízdenku i s manipulační přirážkou za prodej ve vlaku. Rom přepočítal kovky v dlani a potupně sklopil zraky, s manipulačním "dyškrymynačním" poplatkem ve své utlačované mysli ani trochu nepočítal. "Dyg, si na něho budu stěžóvat, jag se menůje" řekl za průvodčím i nám všem okolo, aby bylo zřejmé, že on není jen tak někdo, že je Rom!, načež vystoupil do mrazivé noci na nejbližší zastávce. No co, Romové chodili pěšky po celá staletí …

A ty dva volové, Olan a Bogan ??? Druhý den od obou přišla esemeska, že to bylo super, že to byl konečně pořádnej trip, a že to jen tak nezažiješ, takový ty smířlivý kecičky. Takže dobrý, až na tu chudáka housenku:(.


Když slíbíš článek, měl by tu být!

28. ledna 2011 v 8:38 | Text:Tlampač
Jenže není, prostě jsem typ člověka, co slibuchybuje. Říkal jsem si: nějak to "ochčij". Třeba řekni, že ti nefungoval net, nebo smaž čtvrtek a napiš místo toho brzy. No samý výmluvy, co o tom říct jinýho. Ale upřímně říkám: Stydím se, protože včera tenhle veleslavnej blog Tlampač Univerzalnyj přilákal devadesátosm! unikátních návštěvníků a ti chtěli nový článek! Mám tedy strach, že prošvihnu šanci skutečně z tohoto Tlampače něco vybudovat, něco fajn, něco oblíbeného, respektovaného, kritizovaného, kontroverzního ... Ač talent mám a to já mám, protože ho mám, tak prostě lenost a pasivita, depky, kepky a jiný trable mě to pokazejí. Že snad ne. Furt je to ale lepčí, než bejt Nedvěd. Hnusnej a plešatej, naivní a slizkej a lákat holky a ženský na písničky, jé to musej bejt nány - když mu to žerou, pak nějakou tu krásku to, no ... a pak napsat písničku POVOD a všecko na sebe vyžvanit.

Naštěstí nejsem jedinej a je nás víc, kdo jdem nahoru a pak nic. A pak se to třeba zase pohne. Jeden filmař žraloků zplodil syna Toma. A ten Tom má českou duši, ale vyrůstal jako Američan. A on vám udělal s kapelou AIRFARE hit jako kráva a pak nic! No nic, makaj na tom a ono z toho něco bude, to vám povídám rovnou. UUUU AHA, UUUU AHA - click!. Kapela má look a zvook jako britská, šlape jim to a jeden z nich je z mýho města. No doprdele! A pak, že Hradec světu nic nedal. Dyť sem chodili do školy ta promiskuitní Němcová, idealistickej Jirásek, jeden od nás řídí zdravotnictví, další je zas výbornej znalec umění (nám. Soukup) a rozumí hlavně sochám a plastikám. Nevím jestli tuší (Soukup), že před tím gymplem, co má na sobě desku, kdo všecko ze slavnejch lidí v Gratzu studoval, stojí Vítěz od Štursy.

Takže Tlampač půjde nahoru. Jasně že jo. Budu na tom makat jako AIRFARE, Jirásek, Němcová a Soukup.
A Tlampač Universum zaručeně půjde nahoru!  
HM,zaujímavé ...naozaj

3 SEZÓNY V PEKLE

26. ledna 2011 v 8:41 | Text: Mirek T. |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU
Jsem rád, že mohu po delší době napsat o naší současné kinematografii také pozitivní slova. Zatímco film Pouta mě jednoznačně zklamal svou nevěrohodností až komičností postav, jiný snímek (také z období naší komunistické minulosti) ve mně zanechal úplně opačný dojem.
Nevím, jestli jste už byli na filmu "3 sezóny v pekle". Já ho viděl o víkendu a docela se mi líbil. Teď bych mohl (stejně jako účastníci diskuze na csfd.cz) začít psát o tom, jak šikovně měli rekvizitáři propracované detaily jednotlivých scén - hygienickými pomůckami počínaje až po exteriéry natáčené v pražských ulicích. Jenže tohle pro mě nikdy nebylo tím nejpodstatnějším. -- Na druhou stranu přiznávám, že by mě malinko znechutilo, kdyby ve filmu, jehož děj se má odehrávat v letech 1947-1949, projela po kolejích moderní tramvaj, nebo pohled kamery odhalil na plakátě zasmušilý portrét současného prezidenta.

Ale abych se vrátil k ději. Hlavní postavou příběhu je Ivan Heinz, naivní marxista (kdo jím po válce nebyl, že?) , provokatér všeho druhu, a především extravagantní básník trpící chorobnou představou o své genialitě. Film je vlastně příběhem tohoto mladého člověka, který tváří v tvář brutalitě nastupující moci poznává pravou tvář komunistické ideologie. Velmi užitečná životní lekce.

V titulní roli mě nad očekávání překvapil Kryštof Hádek. Všechno jsem mu věřil, o čemž svědčí i fakt, že ve mně vzbudil nefalšovaný odpor k postavě, kterou ztvárňoval. Upřímně - s Ivanem, jeho rádoby geniálními básničkami a debilním pohledem na svět, bych nevydržel v jedné místnosti ani hodinu. Tedy alespoň ze začátku. Přimět mě k takovému odporu, tomu já u herce říkám mistrovství. Kryštof Hádek posunul film svým výkonem minimálně o jednu kategorii výše. Právem za to dostal Českého lva. Po jeho boku na plátně zazářila u nás zatím neznámá polská herečka Karolina Gruszka, která v ničem nezaostávala za svým hereckým kolegou. Oba dva mě vtáhli do děje, což od kvalitního filmu očekávám. Na konci jsem byl upřímně rád, že žiji dnes a ne v době komunistického teroru.


PARADOX

26. ledna 2011 v 8:28 | Tlampač, music: PETER GABRIEL / UTube and PIXAR
S potěšením sleduji, jak den o de dne stoupá denní návštěvnost blogu TLAMPAČ UNIVERZÁL.
Paradoxem celé věci je, že už tu několik dní nepřibyl nový příspěvek.
Statistika rovněž ukazuje, že naši vážení čtenáři čtou i věci starší a archivní.


!click Děkujeme za přízeň a posíláme Vám písničku ... click!

POZOR - VE ČTVRTEK TU ZAZÁŘÍ VELEVTIPNÁ VELEREPORTÁŽ Z BROUMOVSKA !!!


2 PÍSNIČKY PRO VĚRNÉ ČTENÁŘE A NÁVŠTĚVNÍKY

11. ledna 2011 v 16:26 | Hudba:Folk Team a XINDL X, zdroj: YOUTUBE

MLUVÍCÍ KŮŇ - FOLK TEAM

MORÁLNÍ SEKS - XINDL X

Z toho, co jste právě slyšeli vyplývá, že český folk je prostě geniální hudební disciplína, ne?
Písničky jsou i o Ginu ... :)

TLAMPAČ HLEDÁ SPOLUTVŮRCE WEBOVÉHO OBSAHU

11. ledna 2011 v 16:07 | Tlampač |  AVÍZO
ZDRAVÍM PRAVIDELNÉ ČTENÁŘE TLAMPAČE UNIVERZÁLNÍHO.
DĚKUJI VÁM ZA VĚRNOST A ČASTÉ NÁVŠTĚVNOSTI BLOGU TOHOTO.
JSEM MLUVÍCÍ KŮŇ A SE MNOU TADY MLUVÍ I MÍ KAMARÁDI.
JELIKOŽ BYCH VŠAK UVÍTAL VĚTŠÍ PESTROST NÁZOROVOU - ZVU VÁS KE SPOLUPRÁCI A PUBLIKOVÁNÍ NA TOMTO WEBU
TŘEBA Z TLAMPAČE VYBUDUJME FENOMÉN ... :)


Mrazivé Peklo

3. ledna 2011 v 8:02 | Text a foto:Tlampač |  ON THE ROAD AGAIN
"Jel bych do Pekla. Co ty?"
"Já myslím, že je to dobrej nápad a můžeš klidně vzít ten svůj vařič (Trangii) a budeme si dělat po cestě grog, abychom zajistili plynulý prohřev našich útrob."
Cukrárna Kamila v podloubí domu na náměstí
A jeli jsme.
Nové Město nad Metují nás přivítalo den před Silvestrem prostuzené mrazem pod mínus deset. Mirka jsem okamžitě zavedl do Kamily, to je cukrárna, kde mají tu nej nej nej Bramboru v ČR. Měkkou, voňavou, krémik akorát, marcipánek jedná báseň. A za kolik? No za 11.- Mirek cukrárnu neznal. Taky jsem mu básnil o Divočaurusovi Sudusovi. Je to třetihorní chlupatec, který bydlí ve psí boudě a nádherně chrochtá. Mirek Divočauruse neznal. Takže jsme zašli na místo a pokochali se líbezným chrochtákem, hlasem tohoto chlupatého ještěra. Najdete jej v ulici na Hradčanech, u domu místního pábitele.
Tři Králové
Peklo je místo malebné, leč poněkud vzdálené, z centra města ujdete 5,5 km. Směrem tam jsme šli po silnici, místy pěkně uklouzané, lemovaly ji početné ledopády. Řeka Metuje vytvořila v těchto místech hluboké údolí ve kterém se drží jak vlhkost, tak zima. Mrzly nám nosy, tváře i papule. Takže náš rozhovor cestou byl místy poměrně komický. Odhaduji, že tu bylo kolem desáté hodiny kolem mínus čtrnácti stupňů!
Pozor Divočaurus !
Divočaurus Sudus
Chata navržená arch. Jurkovičem je skvostem lidové architektury, uvnitř zdejší restaurace bylo plno. Běžkaři, turisté pěší i automobiloví, všichni spokojeně konzumovali. Mě bohužel nenadchlo ni pivo, bylo chuti mdlé (Primátor 12 je jinak skvělý), ni vývar, protože vývar z kostí je trochu něco jiného, než jsem dostal na talíř já:(.
Po opuštění restauračního zařízení už jsem se těšil, jak si vyspravím chuť, Trangia se po dolití neředěného lihu pochlapila a i v oněch mínus čtrnácti se podařilo svařit velmi silný! groček.
Dobenínova útulna v Pekle, navržena arch. Jurkovičem
Zpět jsme se vraceli po břehu řeky, sněhu je tam tolik, že pro běžkaře není problém se pěkně projet. Metuje zde teče poměrně svižně, řeka tady hučí a vytváří místy působivé víry. V létě se ve vodě báječně osvěžíte a poté na slunci dosušíte na nespočetných balvanech. Ovšem v létě je tu také mnohem více turistů, proto se dejte nalákat k zimní návštěvě pekelského údolí.  

Mirek T. a Tlampač

Trangia grog
Na pravý námořnický grog pro dvě osoby je třeba:
6 dl vody
2 panáky rumu
4 hřebíčky
kousek celé skořice
4 lžičky cukru
šťáva z půlky citrónu
vše smícháme, přivedeme k varu a podáváme

MÁ MALÁ INTERNETOVÁ PRASÁRNA (ALE DŮLEŽITÁ)!

2. ledna 2011 v 23:26 | Texty: filmoví recenzenti Enšpígl + O*R*I*N / filmový web ČSFD |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU
TITULEK MÉHO PRVNÍHO LEDNOVÉHO BLOGOVÉHO PŘÍSPĚVKU VÁM SAMOSEBOU HODLÁM VYSVĚTLIT. JÁ, ASI JAKO DALŠÍ MILIONY ČECHŮ, MÁM RÁD ČESKÝ FILM. PODLE MĚ, JSME MY ČEŠI VELMI DOBŘÍ DIVÁCI A RODÍ SE U NÁS TÉŽ HODNĚ TALENTOVANÝCH REŽISÉRŮ. JE SNAD JASNÉ, JAKÉ NÁRODNOSTI JE MILOŠ FORMAN, NE? PROTOŽE VŠAK NEJSEM ZAS TAKOVÝ DIVÁK A TAKOVÝ FILMFANDA, ABYCH SPLICHTIL BYŤ I JEN PRŮMĚRNOU RECENZI A TU SEM POVĚSIL, TROŠKU JSEM SI VYPOMOHL ...
ZAJÍMAJÍ MĚ NOVÉ FILMY ZEJMÉNA Z NEDÁVNÉ ČESKÉ HISTORIE A POMĚRNĚ HODNĚ Z NICH JE KAŠÍRKA (TŘEBA PELÍŠKY?).
ZKRÁTKA SHLÉDL JSEM V SOBOTU V PRIIMETIMU CELOVEČERÁK ČT S NÁZVEM ZEMSKÝ RÁJ TO NAPOHLED. TO, ŽE JE TO TAKOVÁ PARODIE NA VÁCLAVA HAVLA A LIDI Z DISENTU MI DOTEKLO.
TO, ŽE JE JEHO REŽISÉRKA PAVLÁSKOVÁ, PODOBNĚ JAKO TŘEBA JEJÍ KOLEGYNĚ VĚRA CHYTILOVÁ, ZNAČNĚ EMANCIPOVANÁ ŽENA A CHLAPY MÁ JEN NA PLOZENÍ DĚTÍ TAKY. 
POPSAT POCITY Z TOHOTO ZMATENÉHO FILMU BYCH NEDOVEDL, SNAD JEN BYCH NAPSAL, ŽE SCÉNA SE STRIPTÝZEM MATKY A DCER MI DĚLALA NEPLECHU V HLAVĚ, JAKKOLI JSEM ČLOVĚK MORÁLNÍ?
DÁLE JSEM SI CHTĚL NĚCO ZJISTIT O FILMU POUTA. TEN NEDÁVNO VIDĚL SPOLUTVŮRCE TLAMPAČE UNIVERZÁLu MIREK T. A NEBYL JÍM ZROVNA NADŠEN, COŽ MĚ UDIVILO, PROTOŽE NA ČSFD TENTO SNÍMEK RECENZENTI CHVÁLÍ.

Tlampač

PS CHTĚL JSEM DOTYČNÉ AUTORY PŘEBRANÝCH PŘÍSPĚVKŮ POŽÁDAT O SVOLENÍ, ANI JEDEN VŠAK NA ČSFD NEMÁ UVEDEN EMAIL:(.



ZEMSKÝ RÁJ TO NAPOHLED:
Autor: O*R*I*N
Alespoň trochu znalý divák tvorby Ireny Pavláskové si je vědom, že hlavními postavami jsou zejména silné emancipované ženy, do jejichž života zasáhne několik osudových vztahů s muži. Ve filmové novince tomu není jinak. Ani se nechce věřit, že snímek vypráví o závažných událostech domácí historie počínaje sovětskou okupací v létě roku 1968 a následnými politickými represemi v průběhu celého dalšího desetiletí až ke vzniku Charty 77 počátkem roku 1977. Příběh se točí okolo ústředního tria ženských hrdinek - matky Marty (Vilma Cibulková) a dcer Gábiny (Tereza Voříšková) a Majdy (Dana Marková). V návaznosti na vztahy, které Marta již prožila nebo prožívá, se film soustředí také na vznik disentu a obecně disidentského hnutí a jeho činnost v průběhu 70. let. Odborné texty hovoří o disentu jako o "označení jednotlivců a skupin, které veřejně a otevřeně vyjadřují názory odlišné od oficiálních vládnoucí ideologie." Dále se v nich píše o tom, že "disidence vytvářela vlastní paralelní kulturu, povzbuzovala občanskou a mravní uvědomělost obyvatelstva, často však byla od širších vrstev odtržena." S prvním tvrzením je ve vzácné shodě i film, u toho druhého dochází již k určitému rozporu. [==] Filmoví disidenti, konkrétně Petr Hána, bývalý manžel Marty (Jiří Dvořák) a Jan Pavel (Ondřej Vetchý), jsou tak trochu prototypy skutečných reálných postav. Dvořákův Hána jakoby připomínal Pavla Landovského, daleko více diskutovanou postavou se ale zdá být Vetchého Pavel, jehož přirovnání k Václavu Havlovi se dá asi jen velmi těžko vyhnout. Je velká škoda, že u těchto předobrazů veškerá živoucnost postav končí. Hezky a vkusně odění hrdinové filmu nejenže skutečně nežijí a nedýchají, protože vlastně jen zobrazují určitý typ postav, ale jsou i na základě skutečných historických souvislostí poněkud vágně a nedostatečně propracovány. A to je právě největší problém celého snímku, který Pavlásková nedokázala ze scénáře Terezy Boučkové sofistikovaněji vyextrahovat. Disidentské hnutí je dle režisérky divákovi podáno asi takto: na začátku přečte za přítomnosti televizních kamer Hána protestní projev proti vpádu sovětských vojsk do republiky, zhruba v polovině se načrtne vznik textu Charty 77 (bez jakékoli zmínky o tzv. Antichartě) a v závěru je po neúspěšném setkání odpůrců režimu s francouzským filosofem Jacquesem Derridou ukázán hromadný soud, po kterém je Jan Pavel odsouzen ke 4 letům vězení a Petr Hána nucen emigrovat do Rakouska. Tyto tři výše popsané části však tvoří nevelkou výplň mezi tím hlavním, co si divák (a především ten neznalý československé historie) odnese z kina; a tím je z filmu jasně vyplývající tvrzení, že disidenti jsou lidé pořádající nekonečně dlouhé večírky či neustále se bavící o zažitých výsleších Veřejné bezpečnosti nebo jiné složky Sboru národní bezpečnosti (Pavlásková a Boučková se omezují pouze na věty typu "nedali mi ani židli"). Ale ať už byly výslechy v tomto společenství jakkoli závažné, sexuální příhody jakkoli ojedinělé či časté, hlavní potíž je v tom, že některé důležité aspekty disidentského hnutí zůstávají upozaděny, další úplně skryty a ty nedůležité vystupují do popředí. Předpoklad, že téměř každý český divák skutečně ví, co je to normalizace a o co v ní šlo, se tady v mnoha ohledech značně míjí účinkem. [==] Kladné a záporné postavy není podle Pavláskové potřeba podrobně rozebírat a vysvětlovat jejich motivace, divák by to měl vnímat mechanicky. Snaha rozbít představy o neúnavných a bojovných odpůrcích totalitního režimu je na jednu stranu zobrazena nedostatečně, alespoň je možné ji považovat za snahu nejednostranně zaměřenou, což se o záporných postavách představitelích režimu (omezeni jen na složky SNB) říci nedá. Tohle nablýskané zúčtování s dobou nedávno minulou je příliš povrchní na to, aby mohlo divákovi něco zásadního sdělit.

POUTA:
Autor: Enšpígl
Asi tak dva roky zpátky jsem si řekl, že na český filmy už chodit nebudu. Nebudu dávat těžce vydřený prachy za vstupenku do kina či za DVD lidem, u kterých jsem měl pocit, že spíš než o kvalitní divácký filmový zážitek jim jde o bezplatnou dovolenou v zahraničí (časté natáčení našich filmů v turisticky atraktivních lokací ), o to, aby celebrity z VIP večírků si mohli hrát na herce (proč ve filmech dostávali roli lidi jako Krainová, Partyšová, Vaňková nebo Genzer se Suchánkem a na skutečný herce jako Vladimír Brabec, Věra Galatíková, Danuška Kolářová, atd. se úplně kašlalo ? ) a hlavně vyvařit co nejvích prachů od sponzorů, ( reklamy ve filmech pomalu i na prdeli filmových postav ) za vstupný a nikomu z nich už nezáleželo na samotný podstatě filmu -- diváckému zážitku. Do 07/08 jsem poctivě chodil na většinu českých filmů ve snaze podpořit naše umělce, ale pak mě došlo, že nepodporuju umělce, ale VIP vyžírky a partčiky kamarádíčků co si ve svých "dílech" vzájemně dohazujou kšefty a pod záminkou filmování si užívaji u moře nebo hrají golf či jinak serou na lásku k filmovému řemeslu. Pak přišel Tobruk a s ním naděje, že i u nás ještě někomu jde o diváka, o kvalitní film a tak jsem svůj postoj k našemu filmu přehodnotil a oprášil staré heslo o podpoře našich umělců, jen si hold velmi pečlivě vybírám. Vybírám si tak pečlivě, že jsem původně na film Pouta nechtěl vůbec jít. Nakonec vyhrála chuť, dát mě neznámému režisérovi i neznámým hercům šanci a rozhodně nelituju. Velmi si cením poctivého přístupu režiséra k divákovi, který byl vidět i v malých detailech. Krabička cigaret se starým logem, starý píchací stroje na lístky v trmavaji, dřívější typy pivních láhví, vozový park made in 80 léta, to je první bomba. Druhá bomba, jsou herecký výkony, hlavně Ondřej Malý to dal luxusně. Navíc taková malá podbomba je to, že největší hajzl tajný policie v dějinách našeho filmu vypadá jak Putin, toho si cením. Už vím co si mám představit, když Putin říká "já dělal u tajný policie jen rutinu s kravatou na košili" Radim Špaček si fakt dal záležet na všem, včetně hudby. Trošičku si sice myslím, že mě příběh mohl zásahnout ještě více emotivněji, ale zase takhle to vypadalo taky dobře, něco ve stylu tady máš studený, syrový, mírně krvavý maso z hnusný doby a to teď budeš přes dvě hodiny žrát...... a já si přes dvě hodině na tomhle mase fakt pochutnával.