Vrchy kolem Žďáru opět na kolech (tentokráte čtyřech)

2. října 2010 v 0:54 | Text: Tlampač, foto: Tlampač a Vilgy |  ON THE ROAD AGAIN
ČLÁNKY NA WEBU TLAMPAČ UNIVERZÁLu JSOU INTERAKTIVNÍ A JE TŘEBA JE TAK ČÍST, KLIKEJTE NA ORANŽOVÉ ODKAZY.

Vilgy je člověk automobilový, každý krok pěšky mu prý zatlouká pomyslný hřebíček do truhličky. Co se dalo dělat, chtěl-li Tlampač v Babím létě absolvovat pravidelný několikadenní trip po českomoravském pomezí a navíc s nějakým kamarádem. Nezbývalo mi než se smířit s tím, že místo na bicyklech se pojede autem.

Plynofáčko (stará Škoda Favorit na LPG) si nechá lecos líbit, také vám takové auto neukradnou a koruna na kilometr je rovněž pádný argument. Místo tradičního řazení Shimano na jaké jsem na Vysočině zvyknutý, je tu zabudovaný přímo řazený škodovácký pětikvalt. Plynofáčko děsně duní, TPCA cd přehrávač spolu s kapelou Ghostland Observatory a jejich Lightning Paparazzi vytváří šílenou kulisu pro naši dalekou výpravu. Vilgymu se muzika dovezená z Ú eS Á líbila, jeli jsme to porád dokola. Slunce hřálo a po mracích ani vidu.
Od posledního výletu do vršků nad Polabím mi padlo do oka městečko Nasavrky. Na jedenáctou tedy parkujeme u zámečku a prohlížíme si zdejší expozici o velkém Keltském osídlení nad řekou Chrudimkou. Vystavený interaktivní model keltského oppida rozhodně stojí za vidění, stejně jako mlýnek na obilí, jenž je originálem starým dva tisíce let. Ve filmu o Keltech který nám promítli na závěr prohlídky, poznávám v jednom z herců člověka, jehož jsem potkával při mých navštěvách v proslulé vinárně Bouda. Vilgy dostává hlad, jdeme obědvat tam, kde je to nejblíž. V restauraci Pod lípou točí dobře vychlazeného Rychtaříka a k němu nám podali fajnový řízeček za rozumnou cenu.

Sytý Vilgy se rozhodl ukázat mi zbytky po oppidu v plenéru u osady Hradiště u Českých Lhotic. Musím uznat, že jeho nápad byl dobrý, ta místa na mě mocně zapůsobila. Ono kráčet po cestě, která se v krajině vine tisíce let, je zážitkem samo o sobě. Díky dokumentům Václava Cílka mi začala docházet skutečnost, že právě cesty patří mezi nejstarší stavby lidstva. Na Keltech mě zaujala nikoli jejich religiozita, vyznáním jsem monoteista od svých patnácti - pohanství mě nebere, ale jejich organizace každodenního života. Soběstačnost a pragmatismus těchto našich předků ostře koresponduje se současným českým životním stylem, žejo pane Keller.
Po té keltské starověké cestě jsme došli do údolí Chrudimky zvaného Krkanka a poté i do trampské osady Peklo. Víte, Vilgy má velmi přívětivý ksichtík a tak se ho lidé nebojí, snadno jsme se tak na naší výpravě dávali do řeči s velice zajímavými lidmi. Místní Old trampové nás pobavili vyprávěním o životě v jejich osadě, o akcích, které pánové ve věku našich dědů s velikým elánem pořádají. Dostalo se nám dokonce pozvání do jedné z chat a dokonce i na budoucí akce. Shlédli jsme řezbářské umění syna jednoho z dlouholetých osadníků, fotografie v kronice a dostali pamětní plakáty. Bylo nám s těmi trampy tak dobře, že se začalo chýlit ke slunce západu. Rozloučili jsme se tedy a vyjeli nad Lhotice k rozhledně zvané Boiika. Mírový sloup i sama rozhledna jsou zajímavé a rozhled do kraje úctyhodný.
Vilgy a teď jeď ať to stihnem, máme na šestou domluvený ubytování. Ale neboj se, ukecal jsem to na sedmou a tak cestou mrknem na Dářko. Moře Vysočiny už osvěcovaly poslední sluneční paprsky a na tmavé hladině se houfovaly divoké kachny, chystajíc se na svou velkou cestu. Nafotili jsme zde pár atraktivních záběrů, přečetli si svérázný směrový ukazatel, odsud až na Severní pól je to prý přes dvanáct tisíc kilometrů. Pro mě byly turistickou novinkou Lhotice, pro Vilgyho zase kraj kolem Velkého Dářka. Než to objíždět vrchem zpátky ke Škrdlovicům, kdo mohl tušit že beztak je o kus dál uzavřená silnice, radši to vezmem lesní cestou. Značka zákazu nikde, takže jedem. A i kdyby tu zákaz byl a já měl svou Kačenu (motorku Cagiva) projedu to, smál se Vilgy. Podvozkové partie Plynofáčka se naštěstí vyznačují podobnou odolností jako tank Leopard II. Nad polničenskou zahradní železnicí už odlétaly kachny k jihu a slunce definitivně zapadlo za obzor.
Podzim je tady, to je jasné.
Netuším, proč jsme si při tom všem nenakoupili nic k večeři. V místní hospůdce neměli ani utopence a tak tekutý chlebíček Rychtařík naplnil naše útroby hladem zmožené. Křupky k tomu, bodejť by ne. Alébrž byli v sokolovně s námi ubytováni i dělníci opravující silnice v okolí, došlo zde ke krádeži topinek, které jim zbyly od večeře. Viníci nebyli dopadeni. Usnul jsem zmožen chmelem, při vyprávění o Vilgyho motorkové anabázi v Polsku.
Druhý den nás vítalo opět podzimní slunce, povídám Vilgymu: Pojeďme, ukážu ti místa která miluju. Přes Cikháj, Herálec, až do Svratky, mě celou cestu Vilgy lanařil k nákupu motorky a prokládal to vyprávěním o bikování s motorem pod rámem. Poslední dobou mě moc bolí kolena a menisky, skoro jsme na jinou víru přestoupil. Naštěstí žluté BMW GS 1200 je mimo mé finanční možnosti a jinou mašinu si nikdy nekoupím :). Ve Svratce jsem trošičku zratil orientaci. Povídám zastav, zjistím kudy na Karlštejn. Jak už bylo řečeno, Vilgy nikdy z auta zbytečně nevystupje a tak jedeme a jedeme. Cedule hlásá, že cesta není průjezdná pro normální lidi. A Vilgy pořád dupe na plyn, prudký kopec nad námi, cesta spíše pro traktor nebo džíp, řídí soustředěně skoro jako německý tankista u Kurska. Do toho všeho řve ta šílená muzika od Ghostlandů, co je jejich zpěvák podobnej našemu kolegovi Bobovi když má po noční. Pak se začali objevovat golfisté a jamky a grííín, všici po nás podivně hleděli a pak se opět jali pálit na své jamky a snižovat svůj handicap. Náhle byl golfovému hřišti konec a Vilgy bouchnul pěstí do volantu a zařval: Já jsem ti to říkal, že to tam taky vede a že to projedem a kdybych měl svou mašinu (Kačenu) tak projedu úplně všecko na světě. No a to už se pneumatiky Plynofáčka dotkly uzounké asfaltky vedoucí ke Karlštejnu, zámečku v nadmořské výšce osmi set metrů.
A bylo krásně a jeli jsme od Karlštejna do Čachnova, pak do Pustej Kamenice, vyprávěl jsem Vilgymu o narozeninách v hospodě u Rybáře a o tom, že holky na Vysočině nejsou moc krásný, zato hodně vydržej, protože jsou zvyklé na sníh a mráz.
Na Hlučále dobře vařej, pivko mají Poličský a je to tam fajn. Po suprovým a levným obědě lezem do stráně nad Pustou Rybnou a kocháme se výhledem na tuhle vísku v horách. Kolem nás ovce žerou trávu, Vilgy si fotí pomezní zemský patník, prej by se mu hodil na zahradu :). Já mu odpovídám něco ve stylu, že bez toho patníku už by málokdo poznal, kde leží Čechy a kde Morava. Rybenská polygonální stodola je atraktivní cíl, stejně tak jako kostel a přilehlá evangelická fara s holubníkem. U jednoho domu mě zaujme stará Tatra 805, v ruce držím bedýnku s poličskou jedenáctkou na večer, vtom přijíždí bagr a seznamujeme se se sympatickým panem Smělým, který sbírá a renovuje staré traktory. Dovoluje nám vyfotit si nejen Tatrovky, má dvě, ale bere klíče od té krásné starodávné polygonální stodoly a předvádí nám svou sbírku letitých traktorů zn. Zetor.
Perfektně opravené a zrestaurované stroje doplňuje vyprávěním a já mu slibuju, že o něm a o jeho vášni napíšu. Dokonce skromně podotýká, že je majitelem hospody na Hlučále a že ji pronajal šikovným lidem, kterým se tam už dvanáct roků dobře vede v podnikání. Prostě šikovnej a svéraznej chlap. Na Lucáku (Luckém vrchu) je v mimosezóně otevřeno jen o víkendech. Čůráme a kocháme se alespoň výhledem do kraje.
Nuže vjíždíme do královského města Poličky a procházíme pěší zónou. Věž, kde spatřil světlo světa hudební skladatel Martinů, je pod lešením. V Charitním obchůdku Fimfárum utrácíme peníze za bazarové knížky i za výrobky z chráněných dílen. Je potřeba dokoupit LPG do Plynofáčka. Na čerpadle potkáváme klub majitelů vojenských autoveteránů UAZ. Jedou kamsi na sraz. Opět se den chýlí ke konci, ujíždíme na Fryšavu a Tři Studně. Ve Žďáru ukazuji Vilgymu památku UNESCO od Santiniho. Vilgy sakrální stavby miluje, fotí mobilem tu tmu kolem, na hřbitůvku je zima, strašlivě fouká.
Jedem do sokolovny, dělnící odjeli domů na víkend, jsme tu sami, pijeme Otakara, jíme, kecáme. Pak do spacoše, zatím se netopí, usnout a spát.
Poslední den na naší cestě už fyzikům z ČHMÚ předpověď špatného počasí konečně vyšla, zatím je jen zataženo, místy polojasno. Vracíme se do Žďáru na Santiniho, Vilgy mi zase vypráví o motorkách, už přemejšlím, kde na tu svou seženu prachy. U Škrdlovic odbočíme k Dářku, loučíme se, tak zas za rok? Potom odbočka ve Vojnově Městci a fičíme zadem na Hlinsko. Trochu nemůžeme najít silnici k Hamerské hrázi. Zničehonic jedeme zase do Herálce, to by se nám s navigací nestalo, lamentuje Vilgy.
V Hlinsku Vilgyho uchvacuje soubor lidových staveb Betlém, v Betlémské hospodě pak obdivuje sličnou servírku s pěknou figurou. Já baštím dršťkovou s chlebem, hodně jsem se nasnídal skoro nemám hlad, spíš jen chuť. Na Veselej kopec se nemůžeme dostat ilegálně, teda jako bez placení za parkovné a to nás neba. Nabízím tedy náhradní cíl a to Báru u Chrudimě. Rozhledna Bára od Martina Rajniše mi dosud v mém turistickém zápisníku chyběla. Vilgymu, a to má motorku!, taky. Trochu poprchává, ale opravdu jen trochu.
Kráska z modřínového dřeva stojící na hezkém místě na samotném konci Železných hor je skvělá stavba - světově ojedinělá. Výhled do kraje bohužel kazí nízká oblačnost a ve vzduchu už je cítit voda. S provozovatelem přilehlého kiosku si povídáme, dáváme si kávu, mluvíme také o poštovně na Sněžce, tu též navrhoval Rajniš. Poštovna je na prodej a nikdo ji, bohužel, nechce, avšak točí se o ní skvělé dokumenty. Šplháme do vrchu na rozhledovou plošinu. Píše mi kámoš Bogann sms: Jak se máte? Odpovídám: Jsme na Báře. On píše: Byli jsme tam s dětma před měsícem, u jedné její paty je schovaná keška (cache - schránka pro vyznavače Geocachingu). Cestou domů do Polabí už prší.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama