Říjen 2010

Co viděl Vilgyho mobil

25. října 2010 v 1:58 | Foto:Vilgy |  ON THE ROAD AGAIN
Přináším fotoreportáž z Vysočiny (Vrchy kolem Žďáru opět na kolech (tentokráte čtyřech)), tak jak ji zachytil Vilgy na svůj mobil ...
Umění trampských řezbářů - Krkanka
Orel vyřezaný motorovou pilou - Krkanka
Inspirující vyhláška :)
Rozhledna Boiika
Mírový sloup u rozhledny Boiika
Ochoz rozhledny Boiika
Boiika vrhá stín ...
Panorama Polabí
Plynofáčko z výšky - Boiika
Velké Dářko
Soumrak nad loděnicí - Velké Dářko
Ano, toto jsme večeřeli :)
Ano, Vilgy je čuňas :)
Karlštejn
Karlštejn u Svratky
Občerstvovací stanice Čachnov
Sortiment je pestrý
Pomezí Česko - Moravské
Detail hraničního patníku
Pustá Rybná
Rybenská evangelická fara
Senofouk
Tatra 805
Tatra 805
UAZ v barvách ČSLA
Hasičská Tatra 805
Pásový traktor Zetor
Detail pásáku Zetor
Vstupní hala chaty na
Chata Lucký vrch
Hetešova krčma - Polička
Polička - hradby
Army veteránisti
Army veteránisti
Santini za Soumraku - Žďár n.S.
Hlinsko - Betlém
Hlinsko - Betlém
Hospoda U Huberta
Hlinsko - Betlém

Hračky - tradice
Dřevěná hračka - tradice
Dřevěná hračka - tradice
Ochoz rozhledny Bára
Bára - nejvyšší bod rozhledny
Ochoz rozhledny Bára

Road Stories 3/5, John Steinbeck - Toulky s Charleym za poznáním Ameriky (1962)

16. října 2010 v 6:36 | Text:Tlampač, foto: Wikipedia a Google |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU - ANTIKVARIÁT
Jako správný Čech vyznávám Jana Wericha. Werich měl rád dobré jídlo a pití, krásné ženy, kouřil dobré doutníky a četl dobré knihy.

Kdysi v jakémsi časopise, jsem na čtvrté stránce zahlédl minirubričku nazvanou Kniha na mém nočním stolku. Psali tam, že pan Werich právě četl nového Steinbecka a že se mu to moc líbilo, protože jak známo Ameriku také procestoval, ovšem o něco dříve nežli Steinbeck. Zašel jsem tedy do antikvariátu a pan "Doktor" ji v regálu měl. Koho? Cestopisnou knížku nazvanou Toulky s Charleym.
Je to jedna z posledních Steinbeckových knih a je bezvadně napsaná. Stárnoucí, slavný a dobře situovaný spisovatel zakoupí dodávku (typický americký pick-up) a nechá si na její šasi nastavět karavan. Ne tak luxusní a komfortní, jak je známe dnes, přesto dosti dobrý na cestu po Spojených státech. Zřejmě se v Johnu Steinbeckovi ozvaly geny jeho předků kolonizátorů - osadníků s vozy, dobývajících divoký západ. Svůj nový obytný automobil dobře vybavil věcmi nezbytnými i zbytečnými, pokřtil jej na Rosinantu po koníkovi Dona Quijota, naložil svého pudla Charleye a vyrazil.
Nepoznán, v té době nebyla média tak mocná jako dnes, se na cestě seznamuje s mnoha zajímavými lidmi a příjemně glosuje, jak na něj poválečná Amerika působí. Steinbeck lituje boření tradic a zrychlování životního tempa, ze zkušeností starce a sečtělého intelektuála správně tuší, že pokrok technický není vždy pokrokem lidství a změnou k lepšímu. Globalizace už se plíží jistě, zatím však nenápadně. V té době Amerika zbrojí, zuří studená válka, John Kennedy posílá vojáky k ochraně žáků tmavé pleti do New Orleans, ekonomicky jsou na tom USA dobře jako nikdy předtím ani potom. Silnice lemují moderní fastfoody a kolem nich se ženou tiráky plné zboží od pobřeží k pobřeží. Začínají legendami opředená šedesátá léta.

Werichova předmluva začíná slovy:
Čtu teď takovou krásnou knížku od Steinbecka, Cestování s Charleym …
Steinbeck jezdí, aby viděl - říká, že Ameriku posledních 25 let zanedbal, žije na jednom místě a nezná ji. Koupil si velký nákladní automobil s vestavěným domečkem.
Jezdí se psem Charleym a velice upřímně o všem možném hovoří …
Mám tuto knížku velmi rád, vlastním ji dokonce dvakrát - jednu vázanou, druhou brožovanou.
Při každém jejím čtení hořce lituji, že staré časy už se nevrátí.
PS Další Steinbeckova kniha o americké společnosti má název O Americe a Američanech.
Její obsah je plný zajímavých úvah a postřehů o fungování tržního kapitalismu a dle mého názoru by tento titul měl patřit mezi povinnou četbu každého intelektuála.

Road Stories 5/5

a bonus:

Čechové a víra

15. října 2010 v 22:37 | Text:Tlampač |  KDO NESKÁČE, NENÍ ČECH
Je první den voleb. Volíme vládu nám nejbližší, vládu našich měst a obcí. Přesto se od lidí kolem sebe dozvídám, že volit nepůjdou. Proč? Oni prostě nevěří, že svou volbou mohou něco změnit. Oni vlastně vůbec nevěří, že mohou sami za sebe něco změnit.
Tak je to u nás Čechů s vírou.
Nevěříme jeden druhému, nevěříme si v podnikání - sepisujeme pak sáhodlouhé právní smlouvy, pak se beztak podvádíme. Nevěříme svým rodičům a učitelům ve školách. Nevěříme v lásku, přátelství, nezištné činy. Věříme jen televizním zprávám na Nově a to je málo.
Možná je lepší v životě nevěřit bláhově. Například uvěřit v moc revoluce jako Francouzi je bláhové. Kvůli každému "prdu" pak stávkují, protestují a stavějí barikády.
My Češi tedy raději nevěříme nikomu a ničemu, nevěříme v někoho, ani v Jeho ne. Jenže to je pak těžké na tom světě žít, bez víry. Bez víry není nic a vše co je, bylo učiněno skrze víru …, říká Bible.
Žádnou věc v celém širém světě, ani ve vesmíru prostě nezměníte bez víry.

Happening, to už je u mě protest! Pavle Pechánku díky!

14. října 2010 v 14:40 | Text: Tlampač |  KONTROVERZE
Nedávno jsem zde uvedl článek o protestech proti mešitě v Hradci Králové formou petice. Petice je protest neprotest, sedím u PC a odkliknu či podepíši a frčím dál ... Takto však nelze ničeho podstatného dosáhnout. Proto jsem napsal, že pokud nám má vadit legislativa "nechránicí" před islamizací Evropy, je třeba protestovat - začít měnit legislativu ap.
Manažer Pavel Pechánek je podle mě angažovaný občan, vsadil svůj čas, svou tvář, své bezpečí, svou osobnost a v neposlední řadě své finanční prostředky do realizace nenásilného protestu proti sílícímu islámskému radikalismu v zemích EU.
Pavle Pechánku díky.



Bavorák - slušná ruská roadka

11. října 2010 v 8:33 | Text:Tlampač, foto:web/wareznet.cz |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU
Včera v pozdních nočních hodinách (jak jinak) uvedl Filmový klub ČT ruskou krimi komedii Bavorák.

Film je natočen ve stylu roadmovie a patří k těm, kvůli kterým se nechce "jít spát". Jak funguje současné Rusko si můžeme pouze domýšlet, něco se dá odečíst i z chování imigrantů v Karlových Varech, či z chování bandiček a gangsterů z východu při přepadávání českých klenotnictví, benzínek a bankovních přepážek. Film je ovšem sondou přímo do nitra ruské duše. Ruské archetypy a stereotypy v něm platí dvojnásob. Urvi co můžeš, dál už tě čeká jen beznaděj a nebo z té prdele zmiz někam do Paříže. Bohužel přítelkyně jednoho z hrdinů odjíždí vstříc novému životu sama a její milý postřílí tolik lidí, že jistojistě shnije v ruských kriminálech na dálném východě.

Líbila se mi zvolená muzika od hip - hopu až po folk, líbilo se mi pípání mobilu do muziky, líbily se mi hlášky. Líbily se mi prostřihy do budoucnosti postav a dějů. Líbily se mi postavy Psí máma a Káťa (ta i eroticky), protože byly typickými ruskými ženskými, co se na chlapa spoléhat nemohou ...
Špatný konec jako v Thelmě a Luise a naděje beznaděje, tak to prostě chodí. A že jeden z Vašich kámošů nemá charakter a nebo utekl, protože se tolik bál? Nu co.

Hodnotím film Bavorák pozitivně, nejsem tak kritický jako recenzenti z ČSFD. Výhrady bych sice měl, ale za ty prachy co to stálo (700 tis. dolarů), je to slušně udělaný.
roadmovie Bavorák

Nike ACG - v Česku opomíjená řada outdoorových výrobků

10. října 2010 v 1:58 | Text:Tlampač Foto:web |  BIWAK
Ať už jde o oděvy či obuv, reflektují produkty této řady nejnovější trendy v designu a materiálech.
Design má blízko jak k outdooru, tak ke streetwearu. Poměrně hodně výrobků se navrhuje v evropských dílnách Nike, nejde tedy pouze o americké výstřelky a kreace. Posuďte sami na obrázcích, mají-li např. boty šanci uspět u českých teenagerů.
Je velká škoda, že Češi jsou tolik konzervativní zákazníci a tak nic nenutí české obchodníky nabízet pestřejší nabídku výrobků ACG. Po dvaceti letech na trhu Nike ACG prokázal, že se směle může rovnat zavedeným outdoorovým markám. Z osobní zkušenosti si chválím obuv modelu Alvord a velmi lehké a hřejivé bundy řady Clima Fit, plněné syntetickým vláknem Thermore. Pro mě osobně, jsou to ty nejlepší doplňky pro pobyt v přírodě.
V nejbližších dnech přinesu recenzi mých letitých pohorek od ACG ...Nike Air Trail Ridge Mens Black/Lemon
Nike ACG Tallac
Nike ACG Escape II.
Nike ACG Goadome
Nike ACG Terra Pocket Knife
Nike ACG Ashiko boot

JOHN LENNON - 70

8. října 2010 v 18:59 | Foto: Tyfin Wallpapers |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU

Všechno nejlepší k 70. narozeninám !

John Lennon

John Winston Ono Lennon - 9. 10. 1940 Liverpool


Stoleté hospody. Z dobrého nápadu by se dalo vytěžit více.

6. října 2010 v 9:52 | Text a foto: Tlampač |  PIVO, BIER, BEER, CERVEZA - In Vino Veritas, In Pivo Taky
Dostal jsem darem k narozeninám publikaci Stoleté hospody autora a novináře
Petra Broulíka, podělím se o své dojmy z ní.
                              
Dílko mapuje historii i současnost stoletých a víceletých pohostinství na území Královéhradeckého kraje. Petr Broulík popisované podniky jistě mnohokrát navštívil nejen během svých pracovních cest, protože hospody se k reportáži výborně hodí. Sedíte v teple, pijete pivo, jídlo si můžete objednat a tím pádem je to vlastně naprosto ideální prostředí o kterém a ve kterém můžete psát.
            
Už jsem uvedl, že kniha byla dárek, sám bych však s nákupem této knížky váhal, cena za kterou se prodává není právě nízká. Uvedu pár nedostatků, které kazí celkový dojem. Pokud už bylo nutné při realizaci šetřit a použít materiál otištěný již jednou v novinách, bylo by na místě více pečlivosti. Pro profesionálního novináře musí být samozřejmostí kontrola textu, který v knize místy kazí kostrbaté nebo zcela nesrozumitelné věty. Autor neměl k dispozici korektora a editora? Obálka knížky působí nevýrazně, možná má evokovat přítmí pro hospody typické, jenže sama sebe jen tak neprodá - protože nezaujme. Fotografie doplňující text mají kolísavou úroveň. Jistě ne každá hospůdka je fotogenická, je to stejné jako s lidmi. S fortelem a profi fototechnikou lze však dosáhnout lepších výsledků než fotograf Strouhal, jehož obrázky rovněž doplňují text. Pro mě osobně jsou zajímavé některé fotky od fotoreportéra pana Littery. Vůbec nejlepší je ta z hospody Bouda v České Metuji, vyzařuje z ní taková atmosféra, že hospůdka Bouda bude první kterou navštívím.
             
Touhu napsat a vydat podobnou knihu má či mělo jistě více lidí, mnozí však při představě finančních nákladů s tím spojených na takovou touhu raději rychle zapomenou a publikují na webu. S velkou firmou za zády (MF) je to o mnoho snažší, proto zamrzí uvedené chybičky. Vydat knihu o českém národním sociofenoménu je zajímavé i marketingově, MF i Broulík by z tohoto počinu mohli vytěžit mnohem víc. Nebylo by zcela od věci spojit vydání podobné publikace s podporou podnikání a turistického ruchu, profit by pocítili jak autor a vydavatel, tak majitelé hospod. 
Petr Broulík - Stoleté hospody
Nová publikace zřejmě přiláká více návštěvníků mimo okruh štamgastů a to je dobře hlavně pro budoucnost stoletých hospod. Nesmějí v nich ale točit Gambrinus a podobné europivní nesmysly. Dobrou hospodu totiž dělají tři věci: dobré pivo, dobrý hostinský a osobitý interiér. Jsou li splněny první dvě zásady, hraje interiér roli podružnou, po pátém pivu určitě.


PS Reportáž o hospodě Na Peci jsem sám chtěl dávno napsat zde na Tlampači, dokonce osobně znám provozovatele, jen ta má lenost tomu brání.
Jednu z nejstarších budov v Krkonoších by určitě měli navštívit všichni turisté, kteří přijedou do Pece pod Sněžkou.

Vrchy kolem Žďáru opět na kolech (tentokráte čtyřech)

2. října 2010 v 0:54 | Text: Tlampač, foto: Tlampač a Vilgy |  ON THE ROAD AGAIN
ČLÁNKY NA WEBU TLAMPAČ UNIVERZÁLu JSOU INTERAKTIVNÍ A JE TŘEBA JE TAK ČÍST, KLIKEJTE NA ORANŽOVÉ ODKAZY.

Vilgy je člověk automobilový, každý krok pěšky mu prý zatlouká pomyslný hřebíček do truhličky. Co se dalo dělat, chtěl-li Tlampač v Babím létě absolvovat pravidelný několikadenní trip po českomoravském pomezí a navíc s nějakým kamarádem. Nezbývalo mi než se smířit s tím, že místo na bicyklech se pojede autem.

Plynofáčko (stará Škoda Favorit na LPG) si nechá lecos líbit, také vám takové auto neukradnou a koruna na kilometr je rovněž pádný argument. Místo tradičního řazení Shimano na jaké jsem na Vysočině zvyknutý, je tu zabudovaný přímo řazený škodovácký pětikvalt. Plynofáčko děsně duní, TPCA cd přehrávač spolu s kapelou Ghostland Observatory a jejich Lightning Paparazzi vytváří šílenou kulisu pro naši dalekou výpravu. Vilgymu se muzika dovezená z Ú eS Á líbila, jeli jsme to porád dokola. Slunce hřálo a po mracích ani vidu.
Od posledního výletu do vršků nad Polabím mi padlo do oka městečko Nasavrky. Na jedenáctou tedy parkujeme u zámečku a prohlížíme si zdejší expozici o velkém Keltském osídlení nad řekou Chrudimkou. Vystavený interaktivní model keltského oppida rozhodně stojí za vidění, stejně jako mlýnek na obilí, jenž je originálem starým dva tisíce let. Ve filmu o Keltech který nám promítli na závěr prohlídky, poznávám v jednom z herců člověka, jehož jsem potkával při mých navštěvách v proslulé vinárně Bouda. Vilgy dostává hlad, jdeme obědvat tam, kde je to nejblíž. V restauraci Pod lípou točí dobře vychlazeného Rychtaříka a k němu nám podali fajnový řízeček za rozumnou cenu.

Sytý Vilgy se rozhodl ukázat mi zbytky po oppidu v plenéru u osady Hradiště u Českých Lhotic. Musím uznat, že jeho nápad byl dobrý, ta místa na mě mocně zapůsobila. Ono kráčet po cestě, která se v krajině vine tisíce let, je zážitkem samo o sobě. Díky dokumentům Václava Cílka mi začala docházet skutečnost, že právě cesty patří mezi nejstarší stavby lidstva. Na Keltech mě zaujala nikoli jejich religiozita, vyznáním jsem monoteista od svých patnácti - pohanství mě nebere, ale jejich organizace každodenního života. Soběstačnost a pragmatismus těchto našich předků ostře koresponduje se současným českým životním stylem, žejo pane Keller.
Po té keltské starověké cestě jsme došli do údolí Chrudimky zvaného Krkanka a poté i do trampské osady Peklo. Víte, Vilgy má velmi přívětivý ksichtík a tak se ho lidé nebojí, snadno jsme se tak na naší výpravě dávali do řeči s velice zajímavými lidmi. Místní Old trampové nás pobavili vyprávěním o životě v jejich osadě, o akcích, které pánové ve věku našich dědů s velikým elánem pořádají. Dostalo se nám dokonce pozvání do jedné z chat a dokonce i na budoucí akce. Shlédli jsme řezbářské umění syna jednoho z dlouholetých osadníků, fotografie v kronice a dostali pamětní plakáty. Bylo nám s těmi trampy tak dobře, že se začalo chýlit ke slunce západu. Rozloučili jsme se tedy a vyjeli nad Lhotice k rozhledně zvané Boiika. Mírový sloup i sama rozhledna jsou zajímavé a rozhled do kraje úctyhodný.
Vilgy a teď jeď ať to stihnem, máme na šestou domluvený ubytování. Ale neboj se, ukecal jsem to na sedmou a tak cestou mrknem na Dářko. Moře Vysočiny už osvěcovaly poslední sluneční paprsky a na tmavé hladině se houfovaly divoké kachny, chystajíc se na svou velkou cestu. Nafotili jsme zde pár atraktivních záběrů, přečetli si svérázný směrový ukazatel, odsud až na Severní pól je to prý přes dvanáct tisíc kilometrů. Pro mě byly turistickou novinkou Lhotice, pro Vilgyho zase kraj kolem Velkého Dářka. Než to objíždět vrchem zpátky ke Škrdlovicům, kdo mohl tušit že beztak je o kus dál uzavřená silnice, radši to vezmem lesní cestou. Značka zákazu nikde, takže jedem. A i kdyby tu zákaz byl a já měl svou Kačenu (motorku Cagiva) projedu to, smál se Vilgy. Podvozkové partie Plynofáčka se naštěstí vyznačují podobnou odolností jako tank Leopard II. Nad polničenskou zahradní železnicí už odlétaly kachny k jihu a slunce definitivně zapadlo za obzor.
Podzim je tady, to je jasné.
Netuším, proč jsme si při tom všem nenakoupili nic k večeři. V místní hospůdce neměli ani utopence a tak tekutý chlebíček Rychtařík naplnil naše útroby hladem zmožené. Křupky k tomu, bodejť by ne. Alébrž byli v sokolovně s námi ubytováni i dělníci opravující silnice v okolí, došlo zde ke krádeži topinek, které jim zbyly od večeře. Viníci nebyli dopadeni. Usnul jsem zmožen chmelem, při vyprávění o Vilgyho motorkové anabázi v Polsku.
Druhý den nás vítalo opět podzimní slunce, povídám Vilgymu: Pojeďme, ukážu ti místa která miluju. Přes Cikháj, Herálec, až do Svratky, mě celou cestu Vilgy lanařil k nákupu motorky a prokládal to vyprávěním o bikování s motorem pod rámem. Poslední dobou mě moc bolí kolena a menisky, skoro jsme na jinou víru přestoupil. Naštěstí žluté BMW GS 1200 je mimo mé finanční možnosti a jinou mašinu si nikdy nekoupím :). Ve Svratce jsem trošičku zratil orientaci. Povídám zastav, zjistím kudy na Karlštejn. Jak už bylo řečeno, Vilgy nikdy z auta zbytečně nevystupje a tak jedeme a jedeme. Cedule hlásá, že cesta není průjezdná pro normální lidi. A Vilgy pořád dupe na plyn, prudký kopec nad námi, cesta spíše pro traktor nebo džíp, řídí soustředěně skoro jako německý tankista u Kurska. Do toho všeho řve ta šílená muzika od Ghostlandů, co je jejich zpěvák podobnej našemu kolegovi Bobovi když má po noční. Pak se začali objevovat golfisté a jamky a grííín, všici po nás podivně hleděli a pak se opět jali pálit na své jamky a snižovat svůj handicap. Náhle byl golfovému hřišti konec a Vilgy bouchnul pěstí do volantu a zařval: Já jsem ti to říkal, že to tam taky vede a že to projedem a kdybych měl svou mašinu (Kačenu) tak projedu úplně všecko na světě. No a to už se pneumatiky Plynofáčka dotkly uzounké asfaltky vedoucí ke Karlštejnu, zámečku v nadmořské výšce osmi set metrů.
A bylo krásně a jeli jsme od Karlštejna do Čachnova, pak do Pustej Kamenice, vyprávěl jsem Vilgymu o narozeninách v hospodě u Rybáře a o tom, že holky na Vysočině nejsou moc krásný, zato hodně vydržej, protože jsou zvyklé na sníh a mráz.
Na Hlučále dobře vařej, pivko mají Poličský a je to tam fajn. Po suprovým a levným obědě lezem do stráně nad Pustou Rybnou a kocháme se výhledem na tuhle vísku v horách. Kolem nás ovce žerou trávu, Vilgy si fotí pomezní zemský patník, prej by se mu hodil na zahradu :). Já mu odpovídám něco ve stylu, že bez toho patníku už by málokdo poznal, kde leží Čechy a kde Morava. Rybenská polygonální stodola je atraktivní cíl, stejně tak jako kostel a přilehlá evangelická fara s holubníkem. U jednoho domu mě zaujme stará Tatra 805, v ruce držím bedýnku s poličskou jedenáctkou na večer, vtom přijíždí bagr a seznamujeme se se sympatickým panem Smělým, který sbírá a renovuje staré traktory. Dovoluje nám vyfotit si nejen Tatrovky, má dvě, ale bere klíče od té krásné starodávné polygonální stodoly a předvádí nám svou sbírku letitých traktorů zn. Zetor.
Perfektně opravené a zrestaurované stroje doplňuje vyprávěním a já mu slibuju, že o něm a o jeho vášni napíšu. Dokonce skromně podotýká, že je majitelem hospody na Hlučále a že ji pronajal šikovným lidem, kterým se tam už dvanáct roků dobře vede v podnikání. Prostě šikovnej a svéraznej chlap. Na Lucáku (Luckém vrchu) je v mimosezóně otevřeno jen o víkendech. Čůráme a kocháme se alespoň výhledem do kraje.
Nuže vjíždíme do královského města Poličky a procházíme pěší zónou. Věž, kde spatřil světlo světa hudební skladatel Martinů, je pod lešením. V Charitním obchůdku Fimfárum utrácíme peníze za bazarové knížky i za výrobky z chráněných dílen. Je potřeba dokoupit LPG do Plynofáčka. Na čerpadle potkáváme klub majitelů vojenských autoveteránů UAZ. Jedou kamsi na sraz. Opět se den chýlí ke konci, ujíždíme na Fryšavu a Tři Studně. Ve Žďáru ukazuji Vilgymu památku UNESCO od Santiniho. Vilgy sakrální stavby miluje, fotí mobilem tu tmu kolem, na hřbitůvku je zima, strašlivě fouká.
Jedem do sokolovny, dělnící odjeli domů na víkend, jsme tu sami, pijeme Otakara, jíme, kecáme. Pak do spacoše, zatím se netopí, usnout a spát.
Poslední den na naší cestě už fyzikům z ČHMÚ předpověď špatného počasí konečně vyšla, zatím je jen zataženo, místy polojasno. Vracíme se do Žďáru na Santiniho, Vilgy mi zase vypráví o motorkách, už přemejšlím, kde na tu svou seženu prachy. U Škrdlovic odbočíme k Dářku, loučíme se, tak zas za rok? Potom odbočka ve Vojnově Městci a fičíme zadem na Hlinsko. Trochu nemůžeme najít silnici k Hamerské hrázi. Zničehonic jedeme zase do Herálce, to by se nám s navigací nestalo, lamentuje Vilgy.
V Hlinsku Vilgyho uchvacuje soubor lidových staveb Betlém, v Betlémské hospodě pak obdivuje sličnou servírku s pěknou figurou. Já baštím dršťkovou s chlebem, hodně jsem se nasnídal skoro nemám hlad, spíš jen chuť. Na Veselej kopec se nemůžeme dostat ilegálně, teda jako bez placení za parkovné a to nás neba. Nabízím tedy náhradní cíl a to Báru u Chrudimě. Rozhledna Bára od Martina Rajniše mi dosud v mém turistickém zápisníku chyběla. Vilgymu, a to má motorku!, taky. Trochu poprchává, ale opravdu jen trochu.
Kráska z modřínového dřeva stojící na hezkém místě na samotném konci Železných hor je skvělá stavba - světově ojedinělá. Výhled do kraje bohužel kazí nízká oblačnost a ve vzduchu už je cítit voda. S provozovatelem přilehlého kiosku si povídáme, dáváme si kávu, mluvíme také o poštovně na Sněžce, tu též navrhoval Rajniš. Poštovna je na prodej a nikdo ji, bohužel, nechce, avšak točí se o ní skvělé dokumenty. Šplháme do vrchu na rozhledovou plošinu. Píše mi kámoš Bogann sms: Jak se máte? Odpovídám: Jsme na Báře. On píše: Byli jsme tam s dětma před měsícem, u jedné její paty je schovaná keška (cache - schránka pro vyznavače Geocachingu). Cestou domů do Polabí už prší.