VysoCHINA – MAGICAL MYSTERY TOUR 2008

28. listopadu 2008 v 11:55 | Text a foto: Tlampač |  ON THE ROAD AGAIN
Termín byl všem jasney. Babí léto. Nakonec se posunul až na konec září. Zřejmě proto, abychom co nejvíce vymrzli, ujeli co nejméně (100 Km /4 Days) a aby to byl řádnej advenčr. Palcovi šlo navíc ještě o to, si pořádně zajezdit na kole a prověřit doktorem nedávno opravená kolena. Zayovi šlo o hladký průběh senátních voleb a o to, abych jej moc nesral. Shrekk ten byl knock out s kolenami úplně a Mlask byl v háji s virózou. Takže pět mínus dva rovna se tři. Rychlá cesta vlakem do Vrbaťáku u Ležáků, pak jen opravit Zayovi půjčené kolo a mohlo se jet.

Klucani měli všelijaká, taková různá předsevzetí, ovšem ihned po našem opuštění vlakové soupravy (a tradičně nezbytném servisu Zayového kola) se nám do cesty postavil kostelecký konzum a nastala Rebelizace (kdo čteš, rozuměj). Pozn.: Svět je zlej a Rebel je pivo z Havlíčkova Brodu.
Zima jak sviňa a počasi divne, zpívá Dobeš Pavel a to počasí divné bylo. Chcanec sec mazec. Pili jsme ten Rebel a i jiné značky, svačili, seděli na zastávce busu. Pak to krápání ustalo a hurara směr Skuteč. Sme si mysleli, že nás cestou nic hrozného nepotká. Potkalo. Špatná fyzička ve spojení se zimou vůkol, dají na prdel kdekomu, nejen stárnoucím mladejm mužům. Počas prvních kilometrů se mrzlo, vlhlo, kecalo, fotilo a potilo. Frčeli jsme kolkolem hradu Košumberku, jelikož Luže prověří muže. Na návsi tam točili nikoli kolotoč, alebrž Bernardýna z Humpolečka. Takže slohovka se mi, jak tak koukám, smrskla na stručný pivopis. Snad to teď napravím.
Dorazili jsme do Nových Hradů, do Chotovic. Farní charita Nové Hrady zrekonstruovala v Chotovicích bývalou hospodu, nyní tam pomáhají lidem, co na ně Bůh nezapomněl. Zdejší paní ředitelka je velmi energická žena a člověka dovede nakazit svým optimismem. Za rozumné peníze nás nechala přespat a nechají i vás, pokud se předem slušně ohlásíte. Kde bydlet už jsme měli and what now?
Padl soumrak, zima do nás hryzla a taky hlad. Přestože hlad je nejlepší kuchař, vyrazili jsme na véču do nedaleké (5 Km?) chaty Polanka. Polanka bývala romantickou turistickou zotavovnou. Když před pár lety vyhořela vypadalo to, že se nic podstatného nezmění, že jen chata bude po požáru zrekonstruovaná a modernější. Naše zklamání bylo velké. Ceny nic moc a to ostatní také ne. Nic pro turistu. Ještě tak pro měšťáka s drahým autem, ne tak pro nás.
Fajn. Spalo se nám fajn v chotovické charitě. Při focení chotovické minihasičárny jsem byl pod dohledem jednoho místního hasiče. Bál se asi, že chci škodit. Ne tak já, pouze foto jsem si přál, do rubriky Hasičárny. V konzumu v Nových Hradech, měli vše co třeba k dobré snídani. Posnídali jsme a vzhůru na Jarošov a pak dál. Kam, to se uvidí až cestou. Lesní koupaliště zvané Roudná, bylo jistě kdysi za horkých dnů oázou uprostřed lesů a chat. Zbyly zbytky. Jinak klasická česká odrhovačka, co někdo s velikým úsilím vybudoval, další nechává zpustnout a postupně zanikat. Kousek pod Jarošovem keřovitá jabloň na okraji louky, dala mi dobrá jablka okusit.
Strašnej, blbečkovej, vítr Vysočinskej bral nám teplo našich těl a zoufale ždímal síly. Moc jsme se nemohli rozhodnout, kam se budeme sunout dál.
Polička jakýms takýms cílem byla, ale spíše jako obsah našich pulitrů. Víska Svatá Kateřina nabídla rychlý sešup z větrných hůrek dolů do údolí. V Borové pak trochu tápání a nakonec jsme vyrazili směr Lucký vrch, kde už jsem byl s Alčou:).
Z Luckého vrchu je parádní rozhled a tamní chata je vážně jako ze starých dobrých časů. Objednali jsme si polívčičku, poslechli si (ZADARMO!) přednášku o Nordic walkingu a u stolu dělali talking with píving ... Dlouho jsme se tak nezasmáli. Parta Pražanů se prostě přijela učit chodit. No comment. Od staršího manželského páru (lidi co už chodit uměli, tak jako my) jsme dostali tip na ubytovací hospodu zvanou Hlučál. Jenže klucani to nechtěli mít tak jednoduchý a tak místo správným směrem, vyrazili špatným směrem. Telecí, to je obec pod kopcem a dolů do vesnice je to sešup jako kráva. Zpátky na křižovatku pod Luckým vrchem to na kole vyšlape jen zdatný sportsman, krpál jako prase. V Pusté Rybné, kde se Hlučál nachází, jsem už byl před časem s Alčou:). Jedinný jsem tak jel správným směrem a tolik se tím teleckým kopcem nezrasil. Kiš kiš.
Pustá Rybná pomezí Moravskočeské, hory nehory. Paráda. Kostel, hospoda, hasičárna, lidi, jídlo, ceny - no chic. Jen ta kosa na pokoji, to byl advenčr. Jeden z mnoha advenčrů.
Ráno ovšem pa nanana náka rumíka do čajíka a holky servírky snad už od šesti na nohách, spát šli ve dvě!, vyrobili nám ke snídani šunku s vejci. Bylo to prima a vrátíme se holky ...
Sádek, to je ráj na zemi. Woprawdu. Hasiči tam pořádali přebor, byla to pro nás skvělá vzpruha a další důkaz smysluplnosti existence dobrovolných hasičů v obcích. Kluci, holky, ženy, muži - všichni makali a závodili jako o život. Prodávali tu gulášek za skvělých pětačtyřicet, pivko, klobásy. Vůkol sympatický lidi a obecní pohoda. Pro mě zkušenost, že Vysočinu lze jenom milovat. Pak se jelo do té Poličky. To inicioval Palec a stále na tom trval. Pivovar je prima, hradby taky prima i obchod zvaný Fimfárum je prima. Jenomže zlatý hřeben celé cesty měl teprve přijít. Jelo se na Pustou Kamenici, na tom zas trval já. Zbaběle motorákem, ale co bychom se nevozili, když nám Pán Bůh vlaky dal.
Čachnov má absolutní výhodu, že je blízko Kamenice a naopak. Existuje na to slovo - symbióza.
Kamenice Pustá je hezké místo na zeměkouli, mají tu dokonce dvě vlakové zastávky. Než jsme letos s hošima vyrazili na Tour de VysoČÍNA, rozdal jsem jim darem publikaci ČESKÝ HONZA od Zdeňka Michory z Blesku. Ve snu by mě nenapadlo, že zažijeme podobné věci jako Zdeněk, autor knihy. Místní krásky, zpívaly sborem škoda lásky … Jinými slovy, bylo s nimi moc legrace, jenže my máme doma rodiny, že ano. Pustá Kamenice je ve dvě ráno pustá tak, že je ze všech nejpustější. Do hospody U rybáře , jejímž majitelem je sympaťák Libor, jsme šli původně na hodinku a za světla. Situace se nám ovšem vlivem nízkých cen alkoholických nápojů vymkla z rukou i nohou. A tak jsem byl například nucen vyfotografovat kamenickou hasičárnu pro Tlampačovu rubriku potmě. Nebo si vytáhnout své bíle sudeťácké podkolenky až do pasu, protože nejsu Pavel Nový z Ypsilonky a kraťasy na konci září si příště neobuju. Jenom párkrát v životě jsem v pohostinství strávil třetinu dne, tedy spíše noci. Byla veliká pohoda, kecalo se, připíjelo Palcovi k narozeninám, byly tu ty místní krásky, atakdále. Loučení s hostinským Liborem se neobešlo bez emocí. Zaya mu věnoval na památku svou rudou mikinu Fišboun a celou cestu zpátky do Čachnova mumlal cosi o posrané kose. Jistě myslel ten nástroj na sečení trav. Ne vážně, tou dobou byla teplota vzduchu velmi blízko nule. Prostě jsme CYKLOPANKÁČI, tak je to.
Všechno jednou končí. Den čtvrtý, poslední. Já chtěl mocímermo viděti Svratku. Hoši zas až tolik ne. Kdybych si býval vzpomněl, že už jsem tam jednou byl, bylo by to super. I mistr Turistiš se prostě utne. Bylo to taky hezké, ten poslední den. Zlatej hřeben Liborůf ale nemohlo NIC překonat.
Klukům díky za to, že se mnou jeli a oni mi děkují za to, že jsem s nima jel já. Tak tohle souvětí jsem si vymyslel, ale zní moc dobře a tak ho tady nechám.
Hlinsko strawberry fields forever a pak už domů.

Za tu cestu Vysočinou děkuji především:

Bohu a jeho Synu Ježíšovi. Svému horskému kolu z hliníkové slitiny 7005. Zayovi, Palcovi, Shrekkovi, Mlaskovi. Ali, Klari a Tádovi. Svejm nohoum. Bohoušovi za to, že se mnou chodí po práci na pivo. Svému švýcarskému noži zelené barvy. Paní ředitelce z charity Nové hrady - Chotovice Blance Vopařilové. Všem hasičárnám na trati, hasičům ze Sádku, salámu Vysočina, pivovaru Polička. Hostinskému Liborovi z Pusté Kamenice, je to prima chlap. Německému Wehrmachtu i partyzánům za to, že Liborovu hospodu nechali stát. Mojí mámě, protože mi koupila před dvěma roky cyklo přilbu. Jednomu psovi z Čachnova, nedal si namluvit, aby nebyl pes. Holkám z hospody na Hlučále, panu lektorovi z Luckého vrchu za bezplatnou přednášku o hůlkách a o Nordic Walking. Kapele Beatles. Tomáši Masarykovi, Václavu Havlovi, Michailu Gorbačovovi, Ronaldu Reaganovi - tomu herci, Margaret Thatcherové, Helmutu Kohlovi. Dežo Ursinymu a Ivanu Štrpkovi, Vláďovi Mišíkovi, Michalu Prokopovi a Josefu Kainarovi. Eriku Claptonovi, Bobu Dylanovi, Petru Kalandrovi a Janu Spálenému, Vlastům Třešňákovi a Redlovi, Slávkovi Janouškovi. Olinovi, Honzovi Hrubýmu a Guma Kulhánkovi, Ernoušovi - celýmu Etc.
E.T. Mimozemšťanu. Mýmu tátovi, co je zase někde na cestách, za tu polovinu genů. Johnu Steinbeckovi za Toulky s Charleyem a Jacku Kerouacovi za On the Road, Williamu LeastHeat - Moonovi za Modré silnice a Zdeňku Michorovi za Českého Honzu. Ivanu Klímovi, Václavu Duškovi a Jaroslavu Rudišovi. Skupině Seržy Pepře, Jethro Tull, ASPM, Led Zeppelin, Buty, Pink Floyd, Marsyas, Cream, Kroky Fr. Janečka. Markovi Taclíkovi, Bobovi, Radaru Hlouškovi, Mariánu Kuffovi, Adamu Lebedů. Ivanu Passerovi, Věře Chytilový, Milošovi Formanovi, Jaroslavu Papouškovi, Davidu Ondříčkovi, Tomu Tykwerovi. Starostům všech námi dotčených obcí, obyvatelům Kraje Vysočina, panu Klausovi z Pražského hradu. České měně Koruně. Panu Topolánkovi, protože se nedal. Komunistům za to, že dali aspoň po cestě pokoj. Českým drahám za to, že vlaky na Vysočinu doopravdy jezdí. Řidičům okolo nás jedoucích automobilů, za zachování našich životů. Děkuji stromům, oblakům, půdě a obloze, taky kosmu a vesmíru. Všem mravencům, ptáčkům, rybkám a žížallalám dar al Sallam. Motýlkům a včelkám těm ne, protože už v takové zimě nelítali. Holkám z peček, že už zase chodily do práce a Palec tak mohl jet. Manželkám, že se na nic neptaly. Dětem celého světa, Josefu Ladovi, kocouru Mikešu. Firmám Polednik, Adidas, Nike, Boma, Ritchey, Shimano, Onkyo, Mission, Sony, Bony a klid. Jejich výrobky jsem si musel koupit, protože mě i nadále odmítají sponzorovat.

Dále děkuji:

Sovětské armádě, že před lety odtáhla do prdele. Mírovému klubu Johna Lennona a lidem kolem Zdi. Janu Werichovi. Ringo Starrovi díky za to, že se vylízal z kómatu a začal bubnovat místo Pete Besta. Firmě Ikea za to, že dělá nábytek pro chudý lidi. Daliboru Landovi a Danu Jandovi ze skupiny Bolí mě nohy Bon Džovi. Všem homosexuálům a lesbičkám za pořad Kvííír. Adolfu Eichmannovi za jeho odvahu, nechat se chytit Mossadem. Josefu Goebbelsovi za lásku k Lýdě Bárový, škoda jen, že už se nenašel nikdo další, koho by měl Pepik rád. Děkuji Goebbelsových dětem za to, že mámě a tátovi věřili a měli je rádi - i když to musel být nadlidský výkon.

Děkuji také:

Rutymu, Šutymu, Arizoně, Texasovi a Carrambě.
Firmě Lego, strašně rád jsem si s ním hrál (Lego buduje ego). Firmě Matchbox, jejíž angličáky kdysi vydržely i pád ze šestého patra paneláku, když jsem je házel cizejm klukům ze sídliště, na kterém nikdy nic nefungovalo, bylo to tam hnusný a přesto tam dál v klidu bydlí třicet tisíc lidi. Paní Daně Drábové z Úřadu pro jadernou bezpečnost za jadernou bezpečnost. Gustávu Husákovi, že si ten kriminál nedal líbit a pak dal mýmu tátoj i mámě tolik peněz, že mě mohli počnout a mohli mi kupovat tukové rohlíky, kus za čtyřicet haléřů, abych byl silný a zdatný a v dospělosti mohl jezdit na kole na Vysočinu. Vrchnímu Prchnímu, motorovým čtyřkolkám, naší myčce na nádobí. Jedný blondsce z Mírového náměstí - nyní Masarykovo. Pejskoj a kočičkoj. Mému rodnému městu, že je potřeba z něj stále unikat na výlety. Hospůdce Jonáš a hostinskému Vlastovi. Milošovi Frýbovi a Alexandru Hemalovi za večerníčka. Firmě Tesco za všechno. Holkám z naší školky. Vilgymu a Molimu, že mi pomohli s krabicema. Betonu, maltě, celtě, sklu, cihle, dřevu, plechu, kamenu, kravskému vemenu, hřebíkům a vrutům, Lucii Bílé a Noidovi, písku, cementu, vápnu, různejm tmelům a pěnám, plastovým oknům, okapům, zabradlím, parketám a plovoucím podlahám. Veřejné bezpečnosti, že jsem celé dětství žil v bezpečí. Ivetě a Jirkovi za tak krásnou svatbu. Ivanu Košteynovi, Rychlým šípům, netopýrům a vrápencům, veverkám, Denisovi, třem oříškům pro Popelku, Létajícímu Čestmírovi, Rikitanovi, medvídkovi Pooh.

A všem kolem dokola ...

P.S. Moc mi také pomohli mí kamarádi Radek Zadek a Album Známek.

 


Komentáře

1 zaja | E-mail | 13. prosince 2008 v 15:33 | Reagovat

všechno dobrý, děkovačky nejlepší!!!!

2 tlama | Web | 14. prosince 2008 v 22:18 | Reagovat

Taky sem se ty voe u toho NACHECHTAL!

3 Radar | 7. srpna 2010 v 21:05 | Reagovat

Jak je možné,že jsem až v polovině :-)

4 zaja | 10. března 2012 v 15:03 | Reagovat

krásná vzpomínka, pojedem zas!!!! :-?

5 TLAMPAČ UNIVERZÁL - With little help from my friends | 11. března 2012 v 20:14 | Reagovat

mrtě tam pojedem, já tam pojedu třa mylyjónkrád! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama