Říjen 2008

VOTE OBAMA !

31. října 2008 v 21:15 KONTROVERZE

ZAJÍMAVÝ DŮKAZ MOCI MÉDIÍ. DŘÍVE JEN FANTAZIE HOLLYWOODSKÝCH TVŮRCŮ, NYNÍ SKUTEČNĚ PRVNÍ PREZIDENT SPOJENÝCH STÁTŮ TMAVÉ PLETI.
NAPADÁ MĚ, KDY BUDE MÍT MOŽNOST I INDIÁNSKÝ KANDIDÁT A TAKY SE BOJÍM, ABY OBAMA NEDOPADL JAKO JFK.
KU KLUX KLAN IS REAL ...


Můj kolega dostal včera darem rybku, rybičku ...

31. října 2008 v 20:48 | Foto: Tlampač, Rybička: Vilgy |  OSTALGIE
Je rezivá a tupá, ovšem je taky dokonale retro.

HERBERT BERGER - HORAL Z RICHTEROVÝCH BUD

25. října 2008 v 10:22 | Převzato z magazínu Veselý výlet ZIMA 2004 |  SUDETY
Herbert Berger, pravý horal nejen jménem, boudař a první strážce národního parku v Krkonoších.

Většinu života prožil na hřebenech Krkonoš. V chalupě po předcích,
jen kousek pod Výrovkou, letos 20. února Herbert Berger
oslaví v plné síle sedmdesátku. S jeho prostřední dcerou jsem
dlouho seděl v jedné školní lavici. Bylo mi divné, že tátu oslovuje
divným křestním jménem. Teprve časem mi došlo, co znamená
být zapomenutým Němcem v Čechách. Holky Bergerovy uměly
skvěle lyžovat a přesto někdy přišly do školy celé mokré. Prý se
nemohly dostat sněhem dolů z Růžohorek, kde bydlely. Většině
z nás ve třídě to místo nic neříkalo a netušili jsme, jak těžká a krásná
zároveň může být cesta do školy. Později jsem se s Herbertem
spřátelil a mohl velmi stručně zapsat jeho životní příběh.

Bergerové přišli do Krkonoš v šestnáctém století kácet les pro císařské
doly v Kutné Hoře. Na nejstarším seznamu osadníků Velké
a Malé Úpy z roku 1644 jsou zapsáni hned dva, Elias a Zacharias
Berger. V Peci pod Sněžkou se podle nich jmenovala Bergerseite,
dnešní Malá Pláň. Herbert Berger se narodil uprostřed Pece v tehdejším
konzumu, co stával do roku 1980 v místě dnešní galerie Veselý
výlet. Doma jich bylo sedm. Brzy se přestěhovali do Glockenhausu
(chalupy se zvoničkou) dědy Stefana na Velké Pláni. Otec Georg
Berger vystudoval strojní inženýrství a chystal se za prací do Bavorska.
Jeho mladší bratr Franz dostal už v roce 1931 starou letní boudu
na nejvyšším místě Richterových bud. Dům upravil pro trvalé bydlení,
ale nebyl na samotě spokojen. Tak si bratři v roce 1939 chalupy vyměnili.
Ve svých pěti letech se Herbert ocitl 1250 metrů nad mořem,
kde ani tehdy mnoho lidí celoročně nežilo. O drsnosti prostředí vypovídá
příhoda, kdy jen sto metrů pod jejich chalupou vzala lavina dva
berlínské kluky. Dodnes mají na dně Zeleného dolu dubové křížky.

Všechno se změnilo, když druhá světová válka přišla i na Richterovy
boudy. Otec musel narukovat, nejprve jako technik na letiště,
v posledních dnech války do první linie. I doma bylo zle. Nejstarší
bratr padl, maminka zemřela v létě 1945 a všichni sousedé museli
odejít pryč. Děti zůstaly v chalupě sami, nejstarší Editě bylo patnáct,
nejmenší Erich neměl ještě 7 let. Rok nechodily vůbec do školy, žily
na dluh, hlavním kuchařem byl Herbert. Pak se stal zázrak a Georg se
v roce 1948 vrátil z ruského zajetí. Odsun Němců skončil už rok před
tím, tak zůstali na Richterových boudách. Děti se, na rozdíl od otce,
rychle naučily česky, ale stejně nesměly pokračovat ve studiích. Herbert
si měl vybrat jednu ze tří profesí - dřevorubec, horník, pomocník
na stavbě. Jenže to už začínali prázdné chalupy na horách obsazovat
chalupáři a soused na víkend, policista z Trutnova, Bergerům několikrát
pomohl. Také prosadil Herberta do učení na kuchaře. Školu
dokončil v roce 1951, ale byl stále bez občanství. Ještě v roce 1948
s tátou uzavřeli dohodu, že jakmile zaplatí dluhy za živobytí, odejdou
do Německa. Herbert si připadal hrozně osamělý. Jenže Georg se
po čase znovu oženil a zjistil, že z Richterových bud nechce odejít.
Koupil si zpět zkonfiskovanou chalupu a začal hospodařit jako za stara.
Tak se Herbert odsunul do Německa sám. Pěšky došel do Berlína,
v ruské zóně si schoval věci a prošel do anglické. V dobrém hotelu
ukázal český výuční list a stal se jedním z deseti hotelových kuchařů.
Po čase se ve volné chvilce vrátil pro skromný majeteček, ale
lidé, u kterých byl ukrytý, vše udali policii. Herbert utekl, těsně před
cílem ho lapili ruští vojáci, zmlátili a zavřeli na samotku. Za tři měsíce
byl v Československu odsouzen za opuštění republiky a ilegální přechod
hranic. To bylo jen čtyři roky po vyhnání posledních Němců.
Ve svých sedmnácti prožil třináct měsíců nejtěžšího žaláře v Jáchymově.
Fáral hlavně na pověstném dole Prokop. Hned po návratu na
Richterovy boudy si pro něho přišla rudá policie, musel dřít na statku
a denně se hlásit ráno i večer na stanici. Na vojně sloužil u pomocného
pracovního praporu přezdívaného Černí baroni, ale brzy se jako
vyučený dostal do kuchyně. O to více se divil, že zároveň s návratem
do civilu dostal zákaz pracovat jako kuchař. Vrátil se do Pece a v zotavovně
Hradec sehnal místo skladníka. Protože tu nemohli najít vyučeného
kuchaře, brzy byl skladníkem v kuchyni. Politické oteplování
se promítalo i do života obyčejných lidí. Na Richterových boudách to
poznal otec Georg, že směl ubytovat hosty a Herbert se v roce 1960
stal správcem horské boudy Milíře při cestě do Modrého dolu.

Členem horské služby je čtyřicet let, dnes jako vysloužilec se zlatým
odznakem. Už v roce 1964 toužil po dráze profesionálního záchranáře,
ale tehdejší náčelník Horské služby Oťan Štětka mu na rovinu
řekl, že s jeho politickým posudkem to nejde. Dohodl mu schůzku
se zakládajícím ředitelem Krkonošského národního parku Miroslavem
Klapkou. Herbert Berger se stal prvním strážcem národního
parku v Čechách. Revír měl od Černé hory po Rýchory, tedy třetinu
celých českých Krkonoš. S kolegy ze Správy začali vytýčením hranic
parku a přírodních rezervací, osazováním informačních tabulí, likvidací
letitých skládek a přesvědčováním lidí o nutnosti ochrany přírody.
Tehdy byla hromada popela a plechovek před každou boudou,
auta jezdila i v nejvyšších polohách po rozbitých cestách a horské
kytky trhal každý, kdo měl chuť.

Manželka Marie si v roce 1966 pronajala hostinec Růžohorky
a stala se jedním z prvních soukromých provozovatelů. To byla velká
událost a dalších šest let tu prožili nejkrásnější část života. Měli z práce
takovou radost, že hostinec byl otevřený celý rok. Někdy přišel za
celý den jen jeden host, jindy tisíc. Každé zimní ráno si Herbert a dvě
dcery obuli lyže, sjeli lesem na Karlův Vrch a po pěšině do Pece. Táta
vezl saně kanady naložené prádlem a ještě svítil čelní lampou holkám
na cestu. Ty brzy jezdily lépe než on a dělaly si legraci, že kvůli němu
nestihnou školu. Pootevřená vrátka svobody se zase zabouchla a politicky
opět nespolehlivý Herbert Berger si našel místo správce horské
podnikové boudy Prvosenka na Liščí louce. Ochrannou ruku nad
ním držel ředitel. Hned jak zemřel, dostal od kádrováka výpověď, ale
to už byl domluven se Správou tělovýchovných zařízení ČSTV, že se
pokusí zachránit provoz na Luční boudě. S celou rodinou se zakousli
do chodu největší hřebenové a nejhůře přístupné boudy v Krkonoších
a i přes nezájem majitelů dům ožil. Pekly se tu velké rohlíky, běžela
restaurace, bufet i vinárna, ubytování bylo dostupné všem.

Po úmrtí otce Georga v roce 1984 převzal chalupu na Richterových boudách
i s krávou bratr Erich. Odtud po Herbertovi vedl Luční boudu, až se v listopadu
1990 kousek pod Richterovými boudami zabil v terénním autě. Spěchal dolů na
veřejnou schůzi podpořit bráchu v kandidatuře na starostu Pece. Tím se nakonec
Herbert nestal, ale spolu s dcerou a zetěm koupili zničenou Hospodu Na
Peci a někdejší sídlo rychtáře opravili. Na Silvestra 1992 po letech slavnou hospodu
opět otevřeli. Když Herbertovi zemřela žena, vrátil se na hřebeny, aby převzal
vysoko nad Pecí tátovu chalupu. Zase do Horského dvora na Richterových
boudách jezdí hosté, jako kdysi za strýce Franze, táty Georga a bratra Ericha. Při
poslední návštěvě jsem se přítele zeptal, komu Horský dvůr jednou předá. Venku
bylo inverzní počasí, hustá mlha končila snad metr pod chalupou a raním sluncem
ozářená Liščí hora vykukovala z bílého moře mraků. Herbert se na krásnou scenerii
podíval přes ještě kvetoucí muškáty postavené na parapetu malého okýnka
a po dlouhé odmlce vzdychl: "Ještě nevím". Jakoby ho tížila ta 400 let dlouhá historie
rodu Bergerů v Krkonoších.

Převzato z magazínu VESELÝ VÝLET, který vyšel v zimě 2004.


Tento článek jsem převzal ze skvělého turisticko-historického magazínu Veselý výlet, jenž vychází v letní a zimní podobě ve východních Krkonoších.
Chtěl jsem jej dát přečíst i Vám.
S panem Bergerem mě spojuje zejména obdiv k němu samému. Ač jej osobně neznám, jen z doslechu, udivuje mě, co dokážou geny. Předkové pana Herberta Bergera se nesměli bát zimy, nezdarů a tvrdé práce. Krkonoše před třemi sty lety stejně jako dnes, "vyplivly" každého, kdo byl málo chlap a málo houževnatý. Ani Herbert Berger se nebál a už jako dospívající kluk se o své místo na slunci naučil rvát.
Vyvěsil jsem příběh pana Bergera na nástěnku v azylovém domě našeho města, aby si chlapi bezdomovci mohli uvědomit, že nejsou sami, kdo to měl v životě složité.
Život se musí prožít, ne profňukat a pročekat v koutě, ať máme jakoukoli startovní čáru.


Tlampač

Zase létá kamení.

18. října 2008 v 12:13 | Text: Tlampač |  KONTROVERZE
Zase se hází kamením. Sotva se doházel štěrk na Jarka Nohavicu, máme tu nový cíl. Milan Kundera - ikona světové literatury, je prý zlý a ošklivý udavač známých a spolužáků. Je to až zvláštní, že se opět jedná o občana úspěšného a slavného. My ostatní jsme bez viny? Co nás to žere v našem postbolševickém svědomí?
Kde jsou všichni ti Svazáci, kdepak jsou voliči kandidátky Národní fronty, kde jsou mí spolužáci pionýři?
Odpověď je nasnadě. Dělají byznys, řídí pěkná auta, zakládají firmy, pracují za dobrou mzdu, jezdí na dovolenou. Prostě jsou si jen tak obyčejně živi. Nad svou spoluvinou za věci minulé
a současné, jež tento národ prožívá, si nikdo odpovědnost nebere.
Stále nás trápí třísky v cizích očích. Trámy v našich očích, trámy nenávisti k ostatním, bezohlednosti, nekolegiality, sobeckosti, pomlouvačství, zlodějiny a jiných nectností jsou zřejmě v pořádku.Za bolševické sračky ve kterých jsme žili a mnohdy dále žijeme, můžou pánové Kundera a Nohavica. Máme to jasné a vyřešené.
Nesuďme, co komu provedl Nohavica a Kundera. Zkusme se starat o sebe, o svoje hříchy. Hlídejme si svoje svědomí, co zlého jsem zaseli, jednou zřejmě sklidíme. Odhoďme zpátky na kupu kámen, který jsme měli připravený. Psáno jest: Nikdo není bez viny, všichni jsou daleko od Boží slávy.



Mlázovický chlum a okolí, hasiči tam jsou!

13. října 2008 v 19:47 | Text a foto: Tlampač |  HASIČÁRNY
Ačkoliv v rádyju hlásili na neděli počasí teplé a suché, byla mlha a zamračeno. Drobně mžilo. Vyrazil jsem vytopenou RegioNovou výletem na Mlázovický chlum, jež je vlastně takovým symbolickým valem, oddělujícím Podkrkonoší od rovinatého Polabí. I zde byly v obcích k nalezení budovy dobrovolných hasičů. Sobčická hasičárna mě zaujala svou architekturou, ta v Podhorním Újezdě naopak svou skromností. Mlázovická požární zbrojnice svou velikostí zdůrazňuje, že stojí v městyse Mlázovice, místě s bohatou historií.


Podzim přímo vybízí k lehké, nenáročné turistice, bez davů turistů a kolařů na trase.
Můj tip na výlet je: Sobčice, železniční stanice - Podhorní Újezd - Mlázovice - Konecchlumí - Kovač, železniční stanice.
Trasa nabídne pěkné výhledy, dostatek zajímavostí, restaurace i klid lesních pěšin.




PivoŇka - tak kdopak už ji poctil návštěvou?

3. října 2008 v 5:57 | Text a foto: Čapmalt |  PIVO, BIER, BEER, CERVEZA - In Vino Veritas, In Pivo Taky
Rádi pivo? Jo? Tak Oni, co nejsou spokojeni se stavem sortimentu piv ve svém obchodě, nechť ráčí usednout si na zadek svůj!
Pivoňka - hradecký obchod pivem a kořalkou otevřen!
Sortiment je pestrý a ceny mírné, pan majitel se při prodeji usmívá a o pivu leccos ví.
Můj tip? Poličská jedenáctka, zvaná Otakar.