Květen 2008

Vyjeďte si na trať 047.

30. května 2008 v 21:48 | Text: Tlampač, foto: Olin U2 |  1435 mm
Přelom května a června je, tedy pokud se počasí vydaří, skvělé období na pořádání výletů. Příroda se nachází v nejlepší kondici, dovolené ještě nezačaly, potkáte maximálně školní výlet nebo cyklisty. Zvu vás na jeden předprázdninový výletní "kýč". Vyjeďte si vlakem po lokálce č. 047 a jejím okolí.
Železniční trať vedoucí z Trutnova do Teplic nad Metují (délka trati 35 km) se klikatí podkrkonošskou krajinou, územím bývalých Sudet a mnohdy opravdu připomíná kýčovitou krajinku dětských Piko vláčků. Nemyslím to pejorativně, spíše v lehké nadsázce. Je tu vážně moc hezky. Křížení dvou traťových mostů kousek za Trutnovem nebo průjezd po mostě Teplicemi, prostě evokují modelovou železnici.
Krajina je všude pěkně boulovatá, z údolí vyčuhují kostelní věže, voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách. Zatím jsou tyto končiny trochu zapomenuté, životní tempo pomalé. Moc se tu ovšem líbí našim nizozemským romantikům. Němci po válce museli odejít, Češi jen pomalu zapouštějí kořeny a tak přicházejí "kolonizátoři" ze země tulipánů a kakaa. Možná se tak ryzí genius loci těchto míst brzy vytratí. Možná zdejší kraj Nizozemci spíše obohatí o svou pověstnou tolerantnost. Letos vše stíháte vidět tak, jak jsem to viděl já. Napřesrok snad taky a dál se neví nic.
Co se ví bezpečně: Chvaleč je poměrně velká pohraniční obec, mají zde hezkou hasičárnu a asi se tu dobře a klidně žije. Třeba sem na web chodí někdo z Chvalče. Napiš nám člověče, jak se tam u vás máte! Bezpečně se také ví, že kluci z Radvanic berou stopaře (díky kámo) a že radvanická hospoda prodává místní pivo (ležák z pivovaru Trutnov) nejen místním za úžasnou cenu čtrnáct korunek českých. Pro čtenáře z Nizozemí: to je pouze půl Euro. Kdo by mi chtěl tvrdit, že Krákora není dobré pivo, dostane na dršku :) .
U Chvalče tedy olízne železniční trať státní hranici s Polskem a stočí se do vnitrozemí směrem na Radvanice. Pokud byste v Radvancích vystoupili z motoráku, dojdete takříkajíc přes kopec na zastávku Malé Svatoňovice (Svatoňovice už leží na jiné trati, na frekventované 032). A jede se do Ádru! Skalní města Adršpachu a Teplic jsou Mekkou našich horolezců. Průjezd vlaku těsně kolem pískovcových věží Adršpachu je působivá podívaná. Pokud vystoupíte právě tady, na zastávce Adršpach - skalní město, upozorňuji předem na davy a davy turistů. Jenže oni sem přijeli klimatizovanými VW, vy couravou lokálkou. Váš zážitek bude myslím o mnoho trvalejší.
Šťastnou cestu.

Tužte se ve znalostech historie!

29. května 2008 v 14:39 | Text a foto: Tlampač |  ON THE ROAD AGAIN
VÝLET VHODNÝ PRO: PĚŠÍ/CYKLO

Často se při sledování nejrůznějších televizních pořadů setkávám s tvrzením o historické nevědomosti české veřejnosti. Chápu, že je spousta důležitějších věcí na tomto světě než dějiny. Otřepané klišé ovšem říká: Kdo nezná své vlastní dějiny, je nucen prožít je znovu. Nejsem takový vlastenec jako Danek Landa :), nicméně trochu vlastenec jsem. O to víc mě mrzí trapné odpovědi respondentů v TV, kteří na otázku co se stalo v osmašedesátem ke konci srpna odpoví, bylo hezky a pomalu končily prázdniny ...

Připomenu vám dvě důležité události, které byste také měli dobře znát. Tak za prvé: 27. května 1942 dva odvážní chlapi Josef Gabčík a Jan Kubiš provedli atentát na supernacistu a říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten na následky svých zranění 4. 6. 1942 zemřel. Za druhé: potrefená husa se v červnu 1942 ozvala a Němci vyhladili komplet dvě vesnice a popravili spoustu dalších našich občanů naoplátku. Muži, ženy, děti, všechno šmahem a poněmecku důkladně. Naštěstí několik dětí z těch dvou vesnic přežilo, protože byly odvlečeny do Reichu na převýchovu v bezdětných rodinách. Po válce si o navrácení těchto dětí náš stát rezolutně řekl. Byly nalezeny a vydány zpět do vlasti. Celý svět tak zná jméno Lidice (10. 6. 1942). Málokdo už zná jméno Ležáky (24. 6. 1942). To jsou jména oněch zničených, vyvražděných vesnic.
Zajeďte si na malý výlet. Zajeďte si do Ležáků. Výchozím bodem výletu vám může být půvabné městečko Hlinsko. Jeho unikátní Betlém (Skanzen lidových staveb uprostřed města.) vás jistě okouzlí. Pak již stačí najít turistickou značku, která vás přes obec Včelákov (Ve Včelákově chodily Ležácké děti do školy.) dovede až do Ležáků.
Dojdete do vesničky, kde nestojí jediná chalupa, jediný dům. Jednoho dne v červnu roku 1942 ji obklíčili vojáci a dokonali pomstu. Pomstu za psychopata. Já byl v Ležácích poprvé před třemi lety s mým kamarádem. Už se smrákalo, všude bylo ticho, kolem nás jen kamenné pomníky a na nich jména. Ani jeden z nás nepromluvil. Byl to silný a zajímavý zážitek.
Resumé pro budoucí televizní respondenty: I díky českému atentátu na Heydricha odvolala Velká Británie Mnichovskou dohodu. Pokud nevíte co byla Mnichovská dohoda, nejezděte nikam :).
Tlampač
PS a hádanka: Máte rádi větu: Tento způsob léta zdá se být poněkud nešťastným? Autor této věty byl v souvislosti s atentátem na R. H. popraven 1. 6. 1942.

Máslojedy.

26. května 2008 v 15:36 | Text a foto: Tlampač |  HASIČÁRNY
V roce 1866 tady asi ještě nestála, ale tenkrát tu byla sakra potřeba. Všude hořelo, tekla krev ...
Za měsíc a kousek tu oslaví další smutné výročí bitvy na Chlumu a u Sadové.

Německý film? To musí být hrůza!

20. května 2008 v 13:33 | Text: Tlampač |  PIKSLA KULTURNÍHO MIXU
Vidíte a žádná hrůza to není. Němečtí tvůrci filmy umí a dobré. V Německu netočí žádný "von Hrzebeik" každý rok jeden film, jako je tomu u nás. Přijde mi, že zavedená značka Jarchovský - Hřebejk už nemá moc co nabídnout. Zkuste shlédnout něco německého, sedm filmů zde vyjmenovaných řadím mezi to nejpodstatnější, co jsem kdy viděl. A jejich režiséry ani neznám :).
Film Srdečně vítáme je o těžkém životě v obou polovinách rozděleného Německa deset let po válce. V jedné půlce země je ještě cítit pachuť nacismu, v té druhé se roztahuje bolševická verbež. A hrdina filmu na to musí najít klíč. Víra v lepší dny a láska k lidem mu ukazují cestu.
Sluneční ulice je filmem vzpomínkovým, trochu Hřebejkovy Pelíšky. Nahlédneme do rozděleného Berlína. Příběh pojednává o partě mladých lidí a o jejich hořkém a místy až trapném dospívání v socialistické NDR. NDRáci puberťáci, stejně jako puberťáci u nás, byli vyplesklí z čehokoli co bylo ze Západu. Sluneční ulice je komedie s vážným podtextem a dobrý pokus o vyrovnání se s vlastní minulostí.
Ani na konci německého demokratického socialismu nebylo jednoduché v Německu žít, snímek Good bye Lenin nás zavede do roku 1989, kdy se v Deutschlandu zablýsklo na lepší časy. Pád berlínské zdi změnil život jedné ženy, jež tolik věřila ...
Princezna a bojovník, zvláštní a trochu mystický film. Hlavní hrdina je bývalý profesionální voják. Plný traumat a bolestí z hrůz prožitých v civilu i na bojišti hledá smysl svého bytí. Nachází jej v hezké bloňďaté ošetřovatelce pracující v domově pro psychicky nemocné. Ve skutečnosti by se nic takového neudálo a snad proto se mi tenhle příběh líbí. Z nereálných příhod a nejrůznějších filmových klišé je vystavěn road movie Klepání na nebeskou bránu. Nedá se moc popsat. To se musí vidět! Legrace, ironie, blbinky. Příběh Lola běží o život též nestojí na reálných základech. Akčňák poněmecku, trochu psychedelie a moc úspěšný přehlídkový film.
Na závěr připomenu snímek Život - stavba povolena. Není jednoduché najít své místo na světě a v životě. Ubíjející zaměstnání a žádné velké vyhlídky na lepší budoucnost. Když ovšem potkám někoho, koho mohu mít rád... To je tak vynikající film! Kdybych nebyl debil, tak jsem si jej omylem nesmazal z VHS.
Resumé: Vůbec není špatný vidět tyhle filmy. Vzhůru do půjčovny …
PS: O filmu psát neumím, to umí Baldýnský nebo Spáčilová. Použijte proto nějakou vyhledávací filmovou databázi, ať máte větší přehled o čem že to vlastně mluvím. Přidávám odkaz na ČSFD.

Na pouti.

17. května 2008 v 21:06 | Text a foto: Tlampač

Tuto sobotu jsem navštívil Potštejnskou pouť. Zpravidla na ní přijedou tisíce lidí, je to každý rok veliká událost. Známí, co se dlouho neviděli se tu najednou potkávájí, pánové pijí piva a ubývají jim síly, dámy křičí na svoje děti. Stovky korun vám na takovou akci nestačí, je třeba sáhnout do úspor. Všude vládne všeobecné veselí, atrakce duní blbou muzikou jedna přes druhou, stánkaři lákají na svoje cetky. Takhle známe pouť všichni. Ta letošní Potštejnská mi ale z hlavy jen tak nevymizí.
U kostela točí vždycky litovelské a měli jsme tam domluvený sraz s kamarádem. Manželka s dcerami odešla na zmrzlinu. Já pil pivo, odpočíval a hlídal spícího synka v kočárku. Vyslechl jsem, trochu neslušně - cizí rozhovory se přeci poslouchat nemají, jeden smutný příběh. Vedle mě na schodech před kostelem seděla nešťastná matka dvou synů, trošinku opilá, podle slov zoufalá z odchodu manžela. Moc se snažila svým synům vynahradit tátu, jeho chybějící přítomnost. Vzala je proto na pouť, kam spolu všichni jezdívali. Vynahradit tatínka není pro opuštěnou ženskou vůbec jednoduché, na poutě jsou na světě právě tátové ...
Cítil jsem se tolik vzdálen a přeci tak blízko osudu té paní. Bylo velmi dojemné, jak svým klukům vyprávěla příhody z doby, kdy s jejich otcem na tu pouť za svobodna jezdívala. Dojímalo mě, jak se zmítala mezi odcházející láskou a přicházející nenávistí k muži, jež ji bůhví proč opustil. Mrazila mě slova o tom, že auto si, ach jo, odvezl táta a že nemůžou utratit tolik peněz, protože jich teď mají málo. Přišlo mi té pohublé a uslzené ženy líto. Podobný osud mělo i manželství mých rodičů. Znám chvíle, kdy matky jsou nešťastné a slabé.
Starší syn, mohlo mu být tak jedenáct, na adresu otce utrousil několik uražlivých poznámek. Dostal od matky vynadáno: "Takhle o tátovi nemluv, je to přece tvůj táta". Chápal jsem jej, snažil se jen porozumět dospělým kolem sebe a chtěl podpořit maminku, jedinou dosud jistotu a konstantu ve svém mladém životě.
Mladší synek, asi šestiletý, si došel koupit langoš se sýrem a balónek. Byl ještě ve věku, kdy ho tyhle věci mezi dospělýma nebolí rozumem, možná jen srdcem. A na smutné srdíčko stačí prima bašta a balónek plněný heliem.
Dal jsem si natočit další litovelskou jedenáctku a začal plašit vzpomínky, právě dorazil kámoš ...
Srdečný pozdrav z pouti zasíla patetickej Tlampač.

Primator 13 polotmavý - výtečný pivní speciál.

11. května 2008 v 21:30 | Text: Tlampač |  PIVO, BIER, BEER, CERVEZA - In Vino Veritas, In Pivo Taky
Primátor polotmavá třináctka je nyní mé oblíbené "domácí" pivo. V lahvi jej supermarkety nabízejí za cca 13.- Kč.
Je skvělé k jídlu. Chuťově přiměřeně hořké s nasládlými odstíny po tmavém pivu. Tuto třináctku za třináct korun :) má ve velké oblibě i moje žena, dává mu nyní přednost před donedávna favorizovaným Weizenbierem.
Mrzuté je, že některé obchody tuto bombu nenabízejí, občas musím vyprahlý a žíznivý volit světlou konkurenci. Moc Vám ochutnání tohoto piva doporučuji. Zvláště pak těm z Vás, kteří máte rádi Granát od Staropramenu. Udělejte si degustaci a napište mi co Vám chutnalo více, jestli polotmavý Primátor či Granát.

Biwak - editace staršího článku.

2. května 2008 v 23:40 | Text: Tlampač |  BIWAK
Pan Polášek Viz: Biwak Dolní Bušínov přesídlil a nyní je možné využít jeho služeb v podniku Penzion U Alberta v Horních Studénkách.