Prosinec 2007

VYSOČINA 2006

18. prosince 2007 v 11:32 | Text a foto: Tlampač |  ON THE ROAD AGAIN
Jak bych vám to co nejlépe přiblížil. No nejlépe bude vyprávět to tak, jak se to skutečně stalo…

Jsme čtyři muži, co si jezdí v září odpočinout a berou sebou bicykly. Tyhle naše spanilé jízdy, ty jsou uskutečňovány tak nějak za účelem odpočinku, relaksace a poznání drahé naší vlasti. Jedeme si namlouvat, že jsme jako božani a že bude pohoda. Jenže jsou to spíš tisíce menších i větších zaklesávaček. Ono dát do kupy Zajícového Toma, Novotňákového Petrose, Mifkovského Pavliče a Tlampače není rozumné. Jsou to lidé zvláštních povah.
Chápu tě čtenáři, že tomuto hutnému textu jen stěží rozumíš, ale jak to popsat jinak, he?

Jeli jsme Vysočinu, ale začali jsme v Letohradu. Zní to podivně, avšak byl to pouze neotřelý způsob jak se tam dostat. Na Vysočinu. Ale to jsme nevěděli. Bylo to v tu chvíli spíš topograficko - zeměpisné tápání. Mohl za něj Tlampač. Osobnost nezralá, ovšem v jádru to nemyslel zle.

Zajícový Tom má všude na zeměkouli známé. Je to dobře, poněvadž všude má koho poprosit o pomoc a kde dlet. V Moravské Třebové měl Zajícový Tom známého faráře i s farou. A to bylo ono! Mít kde spát a ještě mít cíl cesty. Z Letohradu to je do Moravské Třebové co by kamenem dohodil. Vyšlo to ale tak, že místo relaxu jsme my, netrénovaní chlapi jeli maratón. Velitelem výpravy nebyl nikdo. Čili nebyl nikdo, kdo by chránil zdraví účastníků a kdo by měl rozum. Krajina za Letohradem je totiž zubatá, plná táhlých stoupání a to až do té Třebové. Iontovým nápojem tohoto i těch dalších dnů bylo pivo. Ještě že tak, ono vyčerpání není radno podceňovat. A kamarád vítr, ten jel s námi. Používal techniku poryvu - protiporyvu. Začali jsme po chlapsku.

Oběd jsme si dali tuším v Dolní Čermné, jistě to nevím - ty by sis to taky nepamatoval - klasickou hotovku a pivo.
Pak jsme se s plnejma břichama motali myslím do Lanškrouna. Projížděli jsme se, občas zastavili na nějaké to další pivo v nějakém krámku a bylo to hezké. Navštívili jsme i pár vážně historických staveb, třeba torzo kláštera, nějaký kostely, nádraží kudy projíždí Pindalíná a tak. To torzo kláštera mám na fotce. Dokazuje to, že nekecám.

Moravská Třebová to byl cíl toho dne. Tam jsme spali v církevní modlitebně. Já přímo na stupínku, kde bývá kazatelna. Mělo to být místo svaté a stejně jsem se převaloval a chrápal jen polovinu noci. Farář je dobrej známej Zajícového Toma, pěkně jsme si s ním popovídali. Třebová je prima městečko, má svou atmosféru a stojí za to ji navštívit.
Druhý den ráno bylo jasné, že ten první den jsme to trochu přefoukli. Bolely nás nohy a prdele. Enerdži na nuláku. A další kopce před náma. Zase pomohlo pivo.
Zvlášť pěkná vesnička je kousek za Třebovou. Je to Křenov, na pěkném kopečku postavený. Zajímavý je zejména kostel, je velký jako prase a v takové díře nečekaný. Oni prý stavitelé zaměnili plány a ten kostel v Křenově měl stát původně v Salzburgu v Rakousku. To maj Šáci za Temelín a za blokády, ta původní Křenovská srágora jim teď stojí v Salzburgu - heč!
Za Křenovem se trochu změnila krajina, ale podstatný pro nás byly serpentýny vedoucí dlouhou dobu z kopce. Bohužel pak taky do kopce. Do kopců. No a pak přišlo Svitavsko. Pod Zajícovým Tomem prasklo pár drátů v kole vzadu. Holt Tom má sto kilogramů. To je skoro metrák!

Svitavy se nám do cesty přimotaly kvůli Zajícovému Tomu a vylámaným drátům v jeho jízdním kole. Vypili jsme tam tedy nějaká ta piva a poobědvali - kolo zatím za drobný peníz vypletli servismani. A dál? Dál na Svojanov. Někdo ovšem namaloval na mapu kolem Svojanova mraky vrstevnic, takže to byl Svojanov vykoupený potem a krví. Jel se po té naší trase taky závod na kole. My ho teda nejeli, to byla akce místních. Ale ono to přece jen trochu naštve, když se Vám před ksichtem kmitaj elastický prdele trénovaných závodníků frčících padesátkou a vy máte na tachometru 16 km/h, na zádech batoh, v hlavě chmel a v nohách tisíc mil. A pak se klucani, teda myslím Mifkovský Pavlič a Novotňákový Petros naváželi do chlapa ve věku kolem šedesátky. Řekli o něm před ním, že je opožděný závodník. On to byl nejspíš někdo z pořadatelů. Možná ani to ne, možná vůbec k těm závodům nepatřil, prostě jsme ho nasrali a ujeli, tak to bylo. Zajícový Tom se ještě sám sobě postaral o malý kufring. Nedisciplinovaně jel někam jinam, všechny nechal čekat, než zas našel cestu a najel ten den o asi deset kiláků víc než ostatní. Možná to jen nechtěl mít tak jednoduchý. Cestou jsme potkali úchvatnou vyhlídku, snad nej za celou cestu, bylo to někde cestou na Svojanov a i někdo slavnej tam odsud čučel do krajiny. Už si ale nepamatuju kde to bylo. Tam je to všude hezký, tak co.

Každopádně Svojanov, to byl hotýlek za dvěsta korunek a mohl za to právě Zajícový Tom, neboť ze čtyřset to srazil o půl. Měl ten den prostě dobrý den. Jen spolumajitel toho hotýlku se divil, proč si kluci opírají kola přehazovačkami o sebe. Prý to za celou svou kariéru servismana kol u reprezentace Česka nezažil. Prý jsou kluci zvláštní. Nedalo se nic dělat, tohle se nám prostě nepovedlo no. V hotýlku jsme povečeřeli a popili ionťák s chmelem. Po setmění jsme vyrazili na hrad strmou cestou plnou českých granátů, nikdo sice žádný nenašel, ale cítili jsme, že tam jsou. Kluci na hradě shlédli průměrné hudební vystoupení. A pak zase přišel na řadu zlatý mok, po něm nečekaně i když logicky alkoholamok. Důkazem jsou fotky.

Ráno bylo zamračeno. Jeli jsme do Bystrého. Byla hnusná kosa. Popochcávalo. Též kamarád vítr se zase ukázal. Vítr je vůbec prima kamarád každého bicyklmana. Bystré to byla také cukrárna a trochu rozpaků kam jet dál. No a pak to přišlo!
Jimramov - Karafiát - Beatles.
A nebylo to tam špatný. Byly tam hostesky z RWE, takže oko se napáslo a v bufíku na rynku prodávala paní prima polévku a chmel v kompaktním balení. Pohoda. A v té skvělé chvíli nějakého vola z nás napadlo dojet ten den až na Velké Dářko. Rezignovali jsme. Nám už ty kopce byly jedno, my už se jich nebáli, stejně byly všude. Dyk jsme jeli Vysočinu. To jsme si ovšem jen neradi uvědomovali. Po trase 104 jsme dojeli do Sněžného a to už je fakt lán cesty. Naštěstí tam měli prima originální posezení, polívku, klobás, no a pivíno. Jen světský se svou nevkusnou muzikou rušili tu idylu.

Na to Dářko jsme se domotali ani nevím jak. Vím jen, že foukalo a tak jsme se pořád rozepínali jak bylo vedro a zapínali když fouklo. Mifkovský Pavlič ten jediný dlel stále v krátkých kalhotách a triku s rukávem krátkým.
Spali jsme v Polničce v místní sokolovně. Za sto korun a bylo to jak za komoušů. Postele nad sebou, kostkovaný deky, vybavení snad z roku 1964. V tý samý vsi jsme byli i na jídle. I to pivo bylo, co bych to neřekl. Mají tam na louce miniželeznici a maxihospodu, tak jsme tam na to koukali a bylo nám fajn. Tom si to pak však nějak zavařil doma a tak jsme se do sebe kvůli tomu lehce zaklesli. Vyklesnutí bylo o to těžší, že nás to na tom kole ofouklo a chytli jsme rýmičku a to je dycky blbá nálada.

A poslední den? Poslední den, to byla prima snídanička v kiosku u Velkého Dářka. Kávička, klobáska, došlo i na panáčky. Byla tu přece ta rýma. Je to na fotkách zachyceno, jak to bylo pěkné. Poslední den se jelo od Dářka do Hlinska. A bloudilo se. Ono den předtím se taky bloudilo a hodně. Jenže tenhle poslední den už síly vůbec nebyly a tak jsme nadupali veliké kilásky navrch, avšak nikoho to už tak netěšilo. Rozcestí Tisůvka, to je moc hezký místo a z něj jsme najeli do Svratky místo deseti kilometrů dvacet. Byla blbá mapa, tím to bylo. Budu mlčet o tom, kdo to zavinil. Jako čápi bychom se neuživili. Místo v Africe se objevit na Špicberkách … Svratka to je místo, kde jsme si na benzínce koupili kávu a přišel ten pravý relax. Cestou jsme viděli jít lidi z kostela a zastesklo se nám po časech, co se už nikdy nevrátí. U nás v Kameničkách nás to moc neoslovilo, ten Slavíček to byl nejspíš alkoholik a viděl bludy. Ach ta Vysočina! No a potom? Finiš do Hlinska, nákup u superMarkéty a svačinka u školy. Malý zákles z únavy? Ten tu byl taky. Předmětem záklesu byla teorie o Evaldu. Jeli mleli jsme z posledního. Návštěva krásného Hlineckého Betléma byla bonus. Pak už nás čekal pouze vlak narvaný lidmi a jelo se domů.
Domů!

PLASŤÁČEK Z VD SMĚR

13. prosince 2007 v 22:02 | Text a foto: Tlampač |  OSTALGIE
KDYŽ JSEM BYL MALEJ ŠPUNT, UPLÁCELA MĚ MAMINKA NA NÁKUPECH PLAČÍCÍHO A VZTEKLÉHO NIKOLI AUTÍČKEM OD MATCHBOXu, ALE TÍMTO PLASTOVÝM MODELEM RENAULTU 5 ZA CCA 5 Kčs.
JE OVŠEM OTÁZKA, JESTLI DNĚŠNÍ MADE IN ČAJNY JSOU LEPŠÍ ...